Jiří Hejlek: V Nymburce se lidé stále báli policajtů
PhDr. Jiří Hejlek
Narodil se 13. března 1952 v Praze. Vystudoval sice filosofickou fakultu UK a získal na ní řádný doktorát, ale akademickou pozici nikdy nezastával. Starý režim mu to nedovolil a pak to byl kolotoč. Za svůj život vystřídal asi tucet zaměstnání. Politicky nejzajímavější byl post personálního šéfa ministerstva zahraničí v letech 1990-1991 a funkce náměstka ministra kultury v letech 1991-1992. V roce 1993 začal pracovat v těžkém průmyslu a tam patří dodnes. V současné době má bydliště v obci Milín u Příbrami, kde sídlí i jeho firma.
Dozvěděl jsem se, že jste byl 28. listopadu vyslán do Nymburka, jaká byla vaše role v KC OF?
Zdravím vás do Nymburka. Na Nymburk si velmi dobře vzpomínám, protože to bylo moje první město, kam jsem jel jako člen výjezdové skupiny KC OF a měl jsem zde svůj první veřejný projev, další dny jsme byli vysláni pro změnu do Karlových Varů, do Olomouce a na jiná místa. Tehdy jsem pracoval jako lektor jazyků v jednom pražském kulturním domě. Ač vysokoškolák pracoval jsem na místě pro středoškoláka, protože jsem to měl kádrově špatné. Po 17. listopadu jsem na svém pracovišti spoluzakládal stávkový výbor. A cítil jsem, že je potřeba dělat více. A proto jsem šel s kamarádem Danielem Kortem, kterého znám od roku 1972, do Laterny Magiky nabídnout své služby. V té době byla snaha udělat hvězdu z Valtra Komárka, což se mi vůbec nelíbilo, a chtěl jsem něco podniknout. Nakonec mi bylo řečeno, že bych byl užitečný, kdybych objížděl ožehavá místa, kde se ještě nic nedělo.
V Praze vládlo přesvědčení, že Nymburk je ožehavým místem?
Ano, o Nymburce bylo známo, že je rudým městem. Už v Praze jsme se dozvěděli, že zde lidé mají stále strach, jsou vyděšeni, a proto je bylo nutné podpořit.
Jak to vypadalo v Nymburce po vašem příjezdu?
Už cesta byla nezapomenutelná, jeli jsme takovým starým wartburgem. Přijeli jsme večer na náměstí, mezi sedmnáctou a osmnáctou hodinou se zde shromáždilo ohromné publikum kolem dvou až tří set lidí. Byl jsem představen jako posila z Prahy a vystoupil jsem zde se svým prvním veřejným projevem, v tom duchu, že již se nemusíme bát. Poté jsem ještě řečnil mnohokrát.
Co se dělo pak, šli jste diskutovat do divadla nebo do kulturáku, pamatujete si na někoho?
Poté nás uniformovaní železničáři odvedli někam do nějakého sálu, kde se sešlo cca 15 až 20 lidí. Přesně který dům to byl, vám neřeknu, od té doby jsem v Nymburce nebyl. Nevím, jestli to bylo divadlo, nebo kulturák. Základní naše poslání bylo, povzbudit místní občany, aby dali dohromady místní Občanské fórum. Poté jsme ještě pozdě večer jeli zpět do Prahy. Bohužel si na nikoho z Nymburáků, se kterými jsme se sešli, konkrétně nevzpomínám, ale kdybych se s nimi sešel, možná bychom se poznali.
Jaký jste měl výsledný dojem z pobytu v Nymburce?
Přímo jsme cítili, jak lidé pookřávali. Dostali od nás morální podporu a určitě jim to pomohlo. V Nymburce jsem měl hrozivý pocit, lidé se zde stále báli policajtů, jako kdybych se ocitl opět v dřívější době. Na tom náměstí dokon〜ce stál opodál hlouček policajtů a sledoval, kdo zde vystupuje, a to bylo již po generální stávce! Celé město na mě působilo přízračnou atmosférou. Pochopitelně působilo i ledové listopadové ovzduší, všude byla tma, na náměstí snad schválně nesvítily ani lampy. Nymburk měl ostatně pověst bolševického hnízda. Při cestě zpět do Prahy jsme si říkali, jestli na nás už v Praze také nečekají policisté...
A co děláte dnes?
Nyní pracuji jako ředitel ve firmě, specializující se na výkup kovového odpadu a jeho likvidaci. Po revoluci jsem se angažoval ještě ve straně ODA a poté jsem politiku zcela opustil. Až nyní se vznikem TOP 09 jsem dostal chuť se vrátit do politiky. V ní jsme se spolu vlastně potkali. Daniel Korte ostatně taky, nyní je pražským krajským koordinátorem TOP09.
PhDr. Pavel Fojtík