Boj proti rasismu, v našich podmínkách z devadesáti devíti procent soustředěného na romskou komunitu, se odehrává i čtvrt století po pádu komunismu, především ve vnější a efektní formě.
Schéma je obvykle stále stejné. Rasisté ohlásí pochod, či demonstraci, policie uzavře město, do ulic najedou auta s majáky a houkačkami, napochodují stovky obrněných strážců zákona, policisté na koních. Během akce dojde k více či méně větším střetům mezi organizátory demonstrace a jejich protivníky – Romy, antifašisty, anarchisty. To vše za vydatného přispění médií, nejlépe v přímém přenosu. Politici se k problému vyjádří také v přímých vstupech, sem tam přijede nějaký ministr, své si řeknou účastníci nedělních televizních debat. Všichni odsoudí vzrůstající vlnu extremismu – a tím vše, až do dalšího pochodu, zhasne.
Je přitom pozoruhodné (a svým způsobem velmi smutné), že v roce 2014 je přístup naší společnosti i části politiků na všech úrovních k řešení problematiky rasové nesnášenlivosti ve své podstatě totožný s tím, jak k ní přistupovala společnost před rokem 1989. Sice se už netváříme, že rasismus a romská otázka neexistují, menšiny dokonce získaly vlastní ministerský úřad a ministra ve Strakově akademii. Ale problémy se spíše zostřují, než by se zmenšovaly.
Není však jednou z možných příčin i to, že neustále zdůrazňujeme rozdíly jiné, než občanské? Že se hledají zdůvodnění, proč někomu přiznáme privilegia bez ohledu na to, že před zákony jsme si rovni všichni? Je to totéž, jako když dopravní policisté páchají přestupky a nikdo je za to netrestá, protože když jim naměříte padesát kilometrů přes limit, ukážou služební průkaz a v klidu pokračují v jízdě? Není tohle příčinou toho, že u nespokojených občanů nacházejí fašisté, nacionalisté a extremisté snadné pole působnosti ke své agitaci? Přitom si málo uvědomujeme a možná i nezdůrazňujeme skutečnost, že nejen Romové jsou nejčastěji decimováni vlastními příslušníky – drogovými dealery a lichváři, kteří je nejrůznějšími cestami zbavují i toho mála, co jim poskytne v nejrůznějších dávkách stát ze společné pokladny, která má sloužit všem.
Dáváme stále málo možností, a to nejen romské, ale i dalším komunitám, žít svébytně, podle přirozených zvyků, které si s sebou každá kultura nese staletí a tisíciletí. Pokud někomu seberete možnost projevovat se tak, jak se jeho komunita chovala po generace, stane se, že se bude snažit přinutit své okolí, aby naopak ono vyznávala jeho způsob života a myšlení. Místo toho, aby každá skupina společnosti vyznávala svou svébytnost a přitom současně respektovala hranice druhých skupin.
Svým způsobem totiž převádíme celý problém navíc jen na materiální stránku. Zajistíme podmínky, vyplatíme dávky, odpustíme dluhy, vytvoříme lepší podmínky. Jenomže ne podmínky rovné. Je to stejné, jako když denně házíme žebrákovi na rohu ulice do klobouku stovku. Můžeme si stokrát namlouvat, že je to také pracovní výkon, umění, to co předvádí, ale den co den ho hlouběji a hlouběji utápíme do nekončící bídy a nečinnosti. Jen v něm budujeme přesvědčení, že vlastně nemusí nic moc dělat, a přesto se z toho dá dobře žít...
