Ano, to je jeden z principů, s nimiž jdu do voleb. Pro mne to skutečně je normální, stejně jako pro mou rodinu, kamarády a známé. Vážím si jich za to.
Mou úctu si naopak nezaslouží ti, pro něž jsou normální bezpracné příjmy. Ti, kteří se snaží všemožně „vydělávat“, ale skutečné práce se štítí. Veškeré sebevzdělávání přitom omezují na studium systému sociálních dávek.
Kdo mne zná, tak ví, že nemám ráda předsudky, zjednodušování a paušální přístup. Bráním se proto zužování této problematiky na romské obyvatelstvo. Je však těžké protiřečit statistice využívání dávek.
Věřte, že jsem přející člověk. Mám radost z každého úspěchu občanů naší země – ve sportu, kultuře, vědě… Přitom vím, že „hvězdy“ ve svých oborech vyniknou díky svému talentu a píli – ovšem také díky poctivé, každodenní práci statisíců nás ostatních.
O to větší radost mám, když se prosadí někdo z těch takzvaně znevýhodněných sociálních skupin. Když třeba úspěšný lídr romské skupiny Gipsy.cz Radek Banga nejen těší svou hudbou, ale i motivuje svým příkladem romské děti při besedách ve školách, dala bych mu medaili. Naopak je mi smutno z toho, jak romská zpěvačka Věra Bílá naházela zlato ze svého hrdla do hracích automatů.
Druhý příklad je bohužel častější. O to cennější jsou ty pozitivní příklady. Jenže jak se motivovat v rodině, kde už po několik generací nikdo nepracuje? Jak se děti z takových rodin dozvědí, že normální je pracovat? Jak se nesmát „normálnímu“ pracujícímu s průměrnou českou mzdou, když sám mám z dávek víc, přitom „v suchým triku“?
V politické hantýrce se říká, že „problém je třeba nejprve pojmenovat a potom uchopit“. Já už ho pojmenovala – je to chybný systém sociálních dávek, který nemotivuje k práci, nýbrž k lenosti a vychytralosti. A chci ho také uchopit – přispět k jeho změně. Aby tahle země nebyla rájem lenochů.
Nedávno jsem v tisku četla rozhovor s jedním úspěšným, u nás žijícím vietnamským fotografem a cvičitelem – podle vlastních slov “nezná Vietnamce, který by v Česku žil ze sociálních dávek. To raději pracují ve večerce od 6 ráno do 11 do večera”. Tohle považuji za sympatický a žádoucí přístup k vlastnímu osudu.
A dodávám, že především pracovitým lidem v různých oborech činnosti by se u nás mělo dařit – bez ohledu na etnikum. Slibuji, že jako členka zákonodárného orgánu se budu ze všech sil snažit, aby tomu tak bylo. Věřte mi a dejte mi hlas v senátních volbách.
