Kvůli válce na Ukrajině a závislosti na dodávkách z Ruska se Česko už rok potýká s energetickou krizí. Dlouho nás trápilo, zda a jak regulovat v zimě topení domácností nebo zda hrozí pozastavování průmyslu. Máme už vyhráno?
Máme to nejhorší za sebou, pokud jde o energie? – Pro letošní zimu určitě, pomohlo nám to, na čem se evropské země dohodly a co realizovaly, ale ve velké míře nám pomohla velmi mírná zima. Proto je situace opravdu mnohem lepší, než jsme očekávali. Tuhle zimu jsme zvládli mnohem lépe, než jsme čekali. A máme dobré východisko pro to, abychom zvládli i tu příští.
Jaká jsou rizika pro příští zimu? – Obávám se toho, že téma šetření a energetické krize trochu vymizelo z médií, vymizelo z veřejných diskuzí. To není úplně dobré. Neměli bychom zapomenout, že ještě nejsme u konce letošní zimy. A že jsme se částečně připravovali také tím, že jsme zhruba do prázdnin stále dováželi ruský plyn. Čili to znamená, že jsme jím plnili zásobníky, které nás připravily na zimu. Nyní už ten ruský plyn dovážet nebudeme a ty zásobníky musíme naplnit jinak.
Podaří se nahradit ruské zdroje, zejména plynu, aby bylo z čeho zásobníky přes léto doplnit? – Myslím si, že ano. Jde o dvě věci: zvyšujeme dodávky přes potrubí, která do Evropy vedou. Je zásadní, že na začátku se Evropa dohodla, že žádná země neřeší tu krizi odděleně a řešíme ji společně. Zároveň velmi rychle probíhají investice do LNG terminálů. A v neposlední řadě, a je to zásadní, musíme šetřit. Musíme šetřit energiemi jako celkem a musíme hledat způsoby, jak nahrazovat zemní plyn jinými palivy. Samozřejmě v krátkém horizontu by jedno z těch nahrazení mohla být vyšší produkce elektřiny uhelnými elektrárnami, což je nešťastné, nicméně dobře funkční dostupné řešení. Ale musíme stále více investovat do jiných forem, jak získat energii.
Dá se říct, že v tuto chvíli je už Česká republika, respektive celá Evropa, odstřižena od dodávek fosilních paliv z Ruska? – Určitě nějaké jednotky procent tam jsou. Rusko se stále snaží například ropné produkty dovážet způsobem, který zastře původ. Ale v každém případě platí, že Putin tu energetickou válku prohrál. Jeho představa, že bude vydírat energiemi, říkal tomu deponizace energií, selhala. Evropa nyní v žádném případě na ruských dovozech nezávisí. I přesto je samozřejmě možné, že jednotky procent těch paliv se do Evropy jednak legálně, pomocí různých výjimek, a také nelegálně, pomocí různého šedého obchodu, dostanou. Ale ta závislost je pryč a Putin tuto válku prohrál. Kéž by prohrál i ty ostatní války.
A jak jsme ten rok využili, co Evropa dokázala udělat? – Ono to zní paradoxně, ale největší práci v tom udělal Kreml. A to tím, že způsobil, že ceny energií tak rychle vzrostly. To je samozřejmě vždycky největší stimul, který vede lidi k úsporám. A zároveň to dramaticky zvýšilo výhodnost například instalace malých fotovoltaických elektráren na domech. A samozřejmě to zvýšilo atraktivitu těchto projektů i pro velké investory. Evropa tomu vyšla vstříc, například jsme se dohodli, že napříč Evropou zjednodušíme pravidla pro instalaci některých typů obnovitelných zdrojů. Zároveň se nám daří finalizovat pravidla, která souvisí s našimi dekarbonizačními cíli.
Průsak do běžné české politiky není zdaleka tak velký, jak by mohl být. Stále platí, že hlavním hybatelem těch změn v energetice je podle mého názoru Kreml. Vysoké ceny se naštěstí snoubily s politikami, které jsme dlouhodobě měli nastavené, jako zejména Nová zelená úsporám, která byla rozšířena ještě o nějaké další velmi užitečné věci v rámci podpory rodin s nízkými příjmy. Ale zatím se spíš zdá, že v energetice tak trochu přešlapujeme na místě. Ne v těch krizových opatřeních, kde jsme byli motorem dohod na úrovni Evropské unie. Ale velmi málo mluvíme o úsporách. A velmi málo mluvíme o budoucím designu trhu s energetikou, kde musí hrát hlavní roli obnovitelné zdroje, jak z ekonomických, tak také z environmentálních důvodů.
Vláda už zhruba před rokem avizovala plán, že by stát měl ovládnout energetickou společnost ČEZ tak, aby potom mohl být investorem do výstavby nových jaderných bloků. Vy s tím nesouhlasíte, proč je to špatný plán? – Nikde jsem neviděl vysvětlení, co je tím cílem, kromě toho, že to bude bezpečnější. Těžko se pak dá posoudit, zda i ten náklad, který by to pro stát přineslo, je adekvátní. První náklad je to, kolik stát bude muset zaplatit za vykoupení minoritních akcionářů. Druhý náklad je v tom, že ta firma má určitou veřejnou kontrolu právě přes minoritní akcionáře a přes vysokou transparenci kapitálového trhu. Obávám se, že když tyto dvě pojistky zmizí, není to ve prospěch efektivity té firmy.
Jak se budou vyvíjet ceny energií v Evropě? – Je to obrovské téma a jistotu nebudeme mít nikdy. Nicméně dnešní výhled je opravdu velmi pozitivní. Když se podíváme, za kolik se obchoduje elektřina na roky 2025 a 2026, tak cena je někde mezi 120 a 150 eury. To znamená, že energie na burze je za ceny výrazně nižší než stropy, které jsou nyní u nás a v řadě členských zemí. Zároveň opravdu akceleruje instalace nových obnovitelných zdrojů, které dodávají elektřinu neskutečně levně. (…) Nabídka levné elektřiny bude růst, takže pokud nedojde k nějakému šoku, ceny budou opravdu viditelně klesat.
Jak dlouho budou potřeba cenové stropy? – Už nyní jsou komerční ceny energií nižší, než jsou zastropované ceny. A vidíme, že různí obchodníci s energiemi spekulují, jak se k tomu postavit, situace, kdy jim stát dorovnává ceny, je pro ně příznivá. Nic je netlačí do toho, aby byly ceníky extra atraktivní. Ale znovu opakuji, že zejména pro kontrakty, které už budou zasahovat i do roku 2025, jsou ceny na trhu velmi nízké. (…) Doufám, že stát má koncept toho exitu vyřešený. Musíme také doufat, že nízké ceny už opravdu budou novou realitou. To znamená, že až budeme vyplouvat z těch cenových stropů, nabídka tarifů bude velmi nízká.
Jak se jako ekonom díváte na současný boj v Poslanecké sněmovně ohledně valorizací důchodů? – To je politická otázka, ale ekonomicky není možné, aby se takto zvýšil náhradový poměr. Na to prostě náš rozpočet nemá. Ti lidé, kteří způsobili, že se to musí projednávat v takovém legislativním režimu, jsou za to zodpovědní a musí to vysvětlit. Je to součást velmi nelehkého úkolu dát do pořádku náš státní rozpočet. Strukturální deficit je obrovský, je to výrazně přes 200 miliard. Je potřeba, aby ho tato vláda snížila nejméně na polovinu, aby strukturální deficit klesl ke stovce miliard. Ta změna bude pro ekonomiku nejméně bolestná, když bude rozložena mezi různé části ekonomiky. Když bude rozložena mezi příjmovou a výdajovou stránku, z toho hlediska penze musí sehrát svoji roli.
