V loňském roce se v Praze zahájila výstavba 4.218 bytů, což je skoro o 500 bytů více než v roce 2017. Z uvedeného počtu však výstavba nových domů představovala jen něco málo přes 3,5 tisíce bytů, zbytek představují změny dokončených staveb. V bytových domech byla zahájena výstavba 3.115 bytů, což i tak představuje nárůst oproti roku 2017 o 9 %.
Dokončeno bylo v loňském roce 5.290 bytů, což představuje naopak pokles o zhruba 10 % oproti předcházejícímu roku. A je třeba podotknout, že Praha byla jediným krajem České republiky, kde došlo k meziročnímu snížení počtu dokončených bytů.
Přitom podle odhadů odborníků v Praze chybí okolo 20 tisíc bytů a pro zachování potřeb hlavního města (přirozená obnova, růst počtu obyvatel, příchod silných ročníků) by bylo třeba meziročně dodávat okolo 10 tisíc nových bytů. Ze shora uvedených čísel tedy jasně vyplývá, že se deficit nedostatku bytů nadále prohlubuje (ročně o několik tisíc bytů) a zlepšení není na dohled.
To vše má za následek růst cen novostaveb, kde se průměrná cena neprodaných bytů developerů pohybuje nad 100 tisíci korunami za metr čtvereční. Spolu s tím roste i výše nájmu bytů, u bytů 2+kk se v méně atraktivních lokalitách pohybuje okolo 12 tisíc korun, nájmy bytů 3+kk se rychle šplhají od 14 tisíc směrem nahoru, přičemž průměrná platba za pronajatý byt se v Praze pohybuje okolo 24 tisíc korun měsíčně.
V Praze je dramatický vývoj cen bydlení dán kombinací více faktorů – především však chybí metropolitní plán, a naopak nechybí zdlouhavé stavební řízení, založené složitými předpisy i pomalými rozhodovacími procesy. Situace se bohužel hned tak nezmění. Střet názorů odborné veřejnosti na to, jak se má hlavní město rozvíjet a kde má stavět, není ještě zdaleka u konce.
Česká národní banka zareagovala v závěru loňského roku zpřísněním přístupu na hypoteční trh, což v letošním roce přináší dramatický obrat v počtu nově sjednaných úvěrů a logický odklon zájemců k nájemnímu bydlení, což nutně povede k nárůstu výše nájmů. Masivní vstup investorů do nájemního bydlení se přesto odkládá. Developerům totiž propočty za současné situace nevychází dvakrát lákavě, je tedy otázkou nakolik je diskuze o realizaci nových nájemních bytů spíše vyčkávací strategie dalšího růstu cen nebo i taktika, jak vůbec některé developerské projekty protlačit mašinerií stavebního řízení.
Jak z toho ven? Bez dokončení metropolitního plánu na úrovni hlavního města a změn stavebních předpisů na úrovni státu to zkrátka nepůjde nijak zásadně změnit. Snížení daní (nabízí se DPH i daň z nabytí nemovitostí), infrastrukturních příspěvků z nové výstavby obcím či revize technických požadavků na výstavbu by měly přijít na řadu až poté, kdy se ukáže, že výše uvedené první dva úkoly nestačí napravit uměle pokřivený trh s bydlením. Jsem hluboce přesvědčen, že často zmiňované vstupy obcí do developmentu mezi nástroje k řešení dostupného bydlení nepřispějí. Výjimkou je oblast sociálního bydlení pro úzce vymezenou skupinu občanů s podmínkou svázání pomoci se sociální prací s těmi, kteří se takovou cestou vydají.
Podporu však lze hledat u družstevního nájemního bydlení, které je vlastně cestou, jak se lze z pozice nájemního bydlení přirozeně dostat do pozice vlastnického bydlení. Podpora této formy bydlení přitom není nijak nereálná či zvlášť zatěžující státní kasu. Stačilo by umožnit členům bytových družstev odečíst si z daní svůj podíl na úrocích z úvěru družstva na pořízení nemovitosti. Bytová družstva o výši zaplacených úroků zcela jistě umí dát všem svým členům potvrzení. Přitom se jedná jen o srovnání výhody, kterou dnes mají držitelé hypotečních úvěrů. Tedy jde o situaci, kdy s občan řeší bydlení za své finanční prostředky a stát s úlevami počítá. Z jeho pohledu je totiž jedno, jestli jde o úroky z hypotéky nebo z úvěru bytového družstva.
Dovolím si závěrem vyjádřit jasné přesvědčení, že pro státní i obecní kasy je nesmírně důležité, aby si co nejvíce obyvatel mohlo dovolit bydlení ze svých vlastních zdrojů, lhostejno, zda vlastnické, družstevní či nájemní bydlení. Rovnováha nabídky forem bydlení by měla být základním cílem dlouhodobé bytové politiky státu. Ta však citelně chybí. Je to i předmětem kritiky ze strany Evropské unie či takových organizací jakou je Světová unie nájemníků. Je škoda, že právě bydlení není dosud trvalou prioritou volebních programů a politických stran. Myslím, že je nejvyšší čas z bydlení takovou prioritu udělat právě teď!
Zdroj: Ekonomický deník, 21. 3. 2019
Autor: Martin Kroh
