Letošní velikonoce by měly být časem k zamyšlení více, než v předchozích letech. Většina lidí vnímá svátky především jako příchod jara. Hlásíme se sice verbálně ke svým křesťanským kořenům, ale málokdo je i v případě velikonoc vyplní hlubším obsahem. Velká část naší společnosti se bojí islámu a uprchlíků. Řada politiků, včetně vládních, umně využívá nástrojů strachu k upevnění své moci. Úplně bez veřejné pozornosti ale prošla skutečnost, že titíž lidé nepodpořili náš návrh při projednávání školského zákona, aby byli mladí lidé seznamováni s kulturními kořeny naší civilizace – křesťanstvím a judaismem. O většině politiků v Parlamentu to vypovídá více, než by se na první pohled mohlo zdát. Nabízejí společnosti strach a nejistotu, nenabízejí řešení. Strach se dá vyvolat několika větami, řešení je velmi obtížně sdělitelné ve zkratce na náměstí, je často nudné, a hlavně zdlouhavé. Ale my přece nechceme čekat. Kolik lidí v naší zemi přemýšlí o tom, co bude za deset či více let?
Chceme-li nabídnout našim potomkům budoucnost, musíme začít pracovat na budování odolné společnosti. Odolné proti klimatickým změnám, odolné proti dominanci nevzdělanosti, proti nedostatku energií, proti ekonomickým a finančním rizikům. Ale k tomuto částečnému výčtu je třeba přidat ještě jednu základní položku – odolnost společnosti ve věci víry. Karel Schwanzenberg v souvislosti s migrační krizí řekl, že se nebojí ani tak migrantů, jako prázdných kostelů. Zkuste se zamyslet nad otázkou, jestli může existovat sebevědomá společnost bez víry? Neříkám úmyslně, jaké víry. To je již volba každého jedince. Také to neznamená naplňovat svoji víru vnějšími znaky, jak činila většina našich předků v minulých staletích. V souvislosti s novými trendy filosofie v éře globalizace je často zmiňována otázka budoucnosti víry. Asi budete překvapeni, ale řada filosofů naší doby očekává, že vliv víry bude ve společnosti narůstat. Svět je a bude stále složitější, a jedině náboženství zřejmě bude schopné zprostředkovat srozumitelná vysvětlení. Pro naši budoucnost bude rozhodující i další záležitost – kontinuita. Ač si to málokdo uvědomuje, nebo si to uvědomit nechce, každý člověk ve skutečnosti potřebuje kontinuitu, která vychází z nějaké minulosti, ze zvyklostí, kultury, života předků. Na minulost navazuje současnost se všemi trably i věcmi příjemnými. Ale možná ještě více je klíčová naděje. A naděje na kontinuitu je bez kompromisů spojena s budoucností. Křesťanským poselstvím velikonoc je naděje. Ježíš vložil svoji naději v lidstvo do vlastní oběti. Jeho poselství bylo natolik silné, že na jeho odkazu vznikla báječná kultura, naše kultura. Tu stojí za to hájit. Hájit, ale ne s falešnými proroky.
František Laudát, předseda klubu poslanců TOP 09
