Reformy bolí. Tak se to obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?
Právě jste v čekárně nemocničního oddělení, křeslo je pohodlné a všude je čisto. Lékaři se mohou pochlubit vysokým počtem provedených špičkových operací, mají dostupné nejnovější technologie, dostávají vysoké platy. Nemocnice dobře hospodaří a péče je hrazena od finančně stabilní zdravotní pojišťovny. Toto vše však ještě nedokládá úspěšnost zdravotnictví, protože tím hlavním ukazatelem úspěchu je pozitivní vývoj zdravotního stavu populace.
Ve zlepšování zdravotního stavu jsme byli úspěšní. Za posledních dvacet let dochází k neustálému zlepšování zdravotních ukazatelů. Přesto zdravotní stav Čechů zaostává, třeba Rakušané a Němci žijí o několik let déle. Přístroje a léky, které nebyly za komunismu dostupné, již dávno máme. Zdravotnické technologie se budou určitě vyvíjet dál, ale pravděpodobně budou zaměřeny na složitější, méně četnější diagnózy. Pomohou mnoha jedincům, ale sotva to bude znamenat nějaké významné zlepšení zdravotního stavu populace jako celku. A samozřejmě to bude stát mnoho peněz. Proto je třeba si položit otázku, jak dosáhnout lepšího zdraví obyvatel v příštích letech.
Zdraví nevzniká pouze ve zdravotnictví. Mnoho faktorů, které zdraví ovlivňují, leží mimo zdravotnictví, například genetická výbava, životní prostředí, životní styl. Bude tedy další zlepšení zdraví určovat životní styl? Vypadá to, že se v současnosti nacházíme na prahu nového pojetí péče o zdraví populace, kde význam tradičního zdravotnictví bude mnohem nižší. Místo péče v ordinacích potřebujeme celospolečensky zaměřené intervence, které budou ovlivňovat zdravotní chování občanů.
Jsou na to reformátoři zdravotnictví připraveni? Jsou si toho vědomi? Určitě také přikývnete na podporu zdravého životního stylu. Snadno řečeno, ale jak na to ve svobodné společnosti? Jak na to ve společnosti silných zájmových skupin, které očekávají svůj příděl miliard ze zdravotnictví?
Člověk, nebo pacient?
O budoucí podobě zdravotnictví asi nerozhodnou peníze či nové technologie, ale očekávaní občanů. Úspěch medicíny ve 20. století měl bohužel svá negativa v tom, že se zdravotnictví stalo průmyslem, nemocnice továrnou a člověk výrobkem. Z člověka se stal pacient, z pana Nováka se stal žlučník.
To se však mění a lidé očekávají lepší komfort a lepší komunikaci s lékařem. Špatná komunikace mezi lékařem a pacientem snižuje kvalitu péče z pohledu pacienta, vede k finančním ztrátám z důvodu nepřesné diagnostiky (pacient nemá prostor pro sdělení všech informací), zvyšuje stres na straně pacienta, což negativně ovlivňuje výsledky léčby. Zde pomůže vzdělávání zdravotníků, lepší organizace práce i rostoucí nároky pacientů.
Bohatší občané budou žádat vyšší komfort. Buď jim ho zdravotnictví nabídne oficiální cestou, nebo si najdou polooficiální cestičky. Preferuji první alternativu. Soukromý sektor bude zdrojem vzniku určité nerovnosti v přístupu ke zdravotnickým službám. Z etického hlediska bychom nerovnost v přístupu k nadstandardním službám měli chápat jako méně vážný problém než nerovnost ve standardní péči o zdraví.
Větší očekávání jsou také spojena s přenosem vyšší odpovědnosti za vlastní zdraví a za rozhodování o způsobu léčby na občana. Světová zdravotnická organizace v programu „Zdraví 21“ doporučuje posílení odpovědnosti lidí za vlastní zdraví a chápání zdraví jako nejcennějšího majetku, který mají. Tento majetek je třeba chránit a aktivně vytvářet. Úloha společnosti spočívá v tom, že se volba pro zdraví stane pro jednotlivce snadnou volbou. To například znamená dostupné informace o rizicích, mládež si může vybrat z různých zajímavých aktivit, lze se stravovat zdravě, alkohol a tabák jsou zatíženy vysokou spotřební daní, nezdravé chování je penalizováno pojišťovnami atd.
Někteří politici předpokládají, že soukromé připojištění přinese větší odpovědnost občanů i nové zdroje do zdravotnictví. Podle evropských zkušeností se soukromé připojištění vyskytuje poměrně často, avšak nelze říci, že znamenalo jednoznačné přínosy. Zapojit občana více do zdravotnictví je jistě pozitivní. Finanční motivace přes vlastní kapsu, ať už formou připojištění či spoluúčasti, bývá účinná. Proto bychom neměli vzniku připojištění bránit, ale nemějme přehnaná očekávání, že se vyřeší problémy zdravotnictví.
Byrokracie
Máme velmi rozvinutý sociální systém, který pokrývá zdravotní a sociální péči pro všechny občany. Jak se často říká, stát se o občana postará od kolébky po hrob. Bohužel jakýkoli rozvinutý systém rakousko-uherského typu čelí nebezpečí postupné byrokratizace. To v praxi znamená, že ze své přirozenosti dává přednost udržování existujícího stavu, a tím brzdí rozvoj nových iniciativ a přístupů, které nezapadají do zavedených pravidel a přihrádek. Zejména pro neziskové organizace to představuje zásadní potíž.
Pokud má člověk problém, který leží někde mezi dvěma úřady, pak to často znamená, že jeho problém nepatří nikam. Oddělená administrativa a financování zdravotní a sociální péče neumožňují zabezpečit návaznost péče a vedou ke ztrátě celostního pohledu na osobnost člověka. Z mnohorozměrné osobnosti se stává jednorozměrný případ, který nemůže jediná sociální instituce sama o sobě vyřešit.
Ministerstva, úřady a další organizace proto musí ve vzájemné spolupráci podporovat zavedení integrovaných zdravotně sociálních služeb. Zvláště je třeba se zaměřit na nejvíce ohrožené populační skupiny. Moderní sociální systém musí být pružnější a vstřícnější k občanům.
Spěchej pomalu
Zdravotnictví prošlo od roku 1989 mnoha změnami. Přesto mnozí lékaři říkají, že pořádná reforma ještě nezačala a nastal čas do toho konečně „říznout“. Pravda je, že ani po dvaceti letech reforem nevíme, jakou právní formu by měla mít veřejná nemocnice, nepodařilo se změnit komplikované řízení fakultních nemocnic, zaostáváme v pojetí práv a povinností pacientů atd.
Povolební situace naznačuje, že příležitost pro reformy tu je. Věřím, že jsme se snad už poučili, že radikální a rychlá řešení příliš nefungují, protože vyvolávají všeobecnou nejistotu a destabilizaci. Pokud je třeba do něčeho konečně „říznout“, tak nikoliv do překotného provádění reforem, ale do vytyčení dlouhodobých cílů. Potřebujeme širší shodu na tom, kde budeme za deset let. Bez dlouhodobých cílů děláme pouze reformy pro reformy. Zdravotnictví mi připomíná běžce, který neví, kde je cíl závodu, takže buď běhá zmateně sem a tam, nebo bezradně stojí na místě.
Když víme, kam směřujeme, je každodenní drobná práce účinnější než velké reformy. Při testování nových léčiv na lidech platí velmi přísné předpisy a lékaři vědí, že je třeba opatrnosti. Škoda, že to někdo neřekl politikům při jejich pokusech se zdravotnictvím. Zdravotnictví není laboratoř pro neověřené experimenty na lidech, ale jde o velmi komplikovanou soustavu s mnoha vazbami, ve které pracují lidé, protékají velké peníze, a hlavně se tam pohybují pacienti, kteří hledají pomoc.
Budoucí zdravotnictví asi nebude řízeno jen státními institucemi, ani nebudou jen rozhodovat tržní obchodní vztahy. Zdravotnické systémy směřují k regulované soutěži, která však má mnoho různých podob. Zdravotní pojišťovny, zdravotníci i občané budou potřebovat čas k získání zkušeností. Radím „spěchej pomalu“, protože nevydařená reforma může na dlouhá léta zabít i dobré myšlenky.
