V poslední době se čím dál častěji setkávám s názorem, že např. cizinci v ČR jsou obecně velkým negativem a parazitují na našem blahobytu. Tento chybný názor bude sílit vždy, pokud se bude zhoršovat ekonomická situace země. Z počátku se cizincem označuje člověk, který nemá občanství a ani trvalý pobyt, časem pak to bude i člověk, který sice občanství má ovšem jeho partnerem je cizinec bez občanství (nebo jeho děti) a nakonec to budou i lidi, kteří sice mají občanství, narodili se v ČR, ale jejich předkové v první nebo další generaci byli cizinci. Je údajně totiž nežádoucí, aby v naší společnosti, resp. na našem území pobývali lidé a zneužívali našeho sociálního systému. Doporučení na řešení zaznívá ve formě násilného vyhoštění. Bohužel obdobné názory se zde objevili již v třicátých letech 20. století a jak víme, s onou čistou rasou, to nedopadlo dobře. Jde tedy v dnešní době o ustrnulou představu, že bohaté evropské státy slouží imigrantům z chudších unijních zemí (nebo třetích zemí) jako ráj sociální turistiky. Jde o pouze mýtus, resp. o bezduchý populismus! Migranti pobírající sociální dávky tvoří totiž jen zlomek nezaměstnaných. Potvrzují to i tuzemské údaje – lidí bez práce je mezi přistěhovalci méně než mezi rodilými Čechy.
Imigrační politika je rozdrobená a v rukou ji mají ty členské země, které ji posuzují z pohledu svých domácích starostí. Přistěhovalectví se vnímá jako hrozba, jako problém, a to hlavně z toho důvodu, že se nevěnuje náležitá, systematická a unifikovaná pozornost těm částem obyvatelstva, která našla azyl v některé ze zemí EU (legálně i ilegálně), co vede k následné izolaci, vytváření uzavřených komunit, které necítí sounáležitost s hostitelskou zemí, což dále vede k vnitro-společenským pnutím a vše někdy končí (v poslední době častěji) v násilných demonstracích (Paříž 2008, Londýn 2011 a 2013, Oslo 2010 a 2013, Berlín 2013, Brusel 2010, Athény 2007 a 2009). Neintegrovaní imigranti mají tedy tendenci žít v segregaci, jsou ve srovnání s většinovou společností častěji postiženi nezaměstnaností, chudobou, mají nižší vzdělání a nižší příjem. Důsledky těchto jevů jsou přenášeny na děti imigrantů a segregace se stává problémem i dalších generací. V 50. a 60. letech byli přistěhovalci vítanou levnou pracovní sílou, tj. v letech pováleční obnovy. Od 80. let však nadšení upadá a jednotlivé vlády započali vnímat masivní přistěhovalectví jako problém i z důvodu absence systémovosti, společenského zázemí a jednotných pravidel. Ačkoli smlouvy EU umožňují volný pohyb lidí v rámci tzv. schengenského prostoru, a ilegální přistěhovalci se tak mohou relativně snadno pohybovat z jedné členské země do jiné, podle Dublinské úmluvy je za imigranta zodpovědná ta členská země, do které vstoupil jako první. Evropská unie se již několik let snaží vytvořit Společný evropský azylový systém, který by zharmonizoval imigrační politiky jednotlivých členů. Prozatím neefektivně a bez jakýchkoli výraznějších výsledků. Součástí dlouhodobé snahy o efektivnější kontrolu hranic je i systém Eurosur. Jeho hlavním úkolem je vylepšit dosavadní technologii hledání a přispět k efektivnější koordinaci mezi členy EU. Náklady na realizaci projektu, který bude využívat satelity, drony a radarové systémy, se odhadují na 340 milionů eur. Jde však o řešení spíše důsledků než příčin neefektivní emigrační politiky EU. Vytváření barier v místech, kde má spíše fungovat společná kooperace, koordinace a sdílení poznatků je lokální rozbuškou, která ve vymírající Evropě (do 2060 by mělo být o 110 mil. méně lidí v produktivním věku) může mít devastující účinky. V současnosti době je kolem 21 mil. cizinců (registrovaných) v EU, nejvíce cizinců má Německo, Španělsko, Itálie, Velká Británie a Francie (více než polovina z nich byli občané Turecka, Albánie nebo Ukrajiny; druhou největší skupinou byli lidé pocházející z Afriky, z Asie, Severní a Jižní Ameriky). V České republice je přibližně 450tis. evidovaných cizinců (nejvíce je Ukrajinců, Slováku, Vietnamců, a Rusů).
Přistěhovalectví představuje tedy trvalý rys evropské společnosti. Pokud bude příliv přistěhovalců s legálním pobytem na území členských států – spořádaný a dobře řízený, přinese členským státům spíše pozitiva. Mezi ně patří posílení hospodářství, upevnění sociální soudržnosti, zvýšení pocitu bezpečí a kulturní rozmanitost. Účinné řízení migrace každým z členských států je tedy v zájmu všech. Opakem (desintegrace) vždy bude podněcování nenávisti, segregace a následně možná i demonstrace nebo dokonce občanské války.
Úspěšná integrace přistěhovalců a jejich potomků s legálním pobytem představuje klíčový prvek řízení migrace. Přistěhovalecká politika může zároveň přispívat k úspěchu integrační politiky. Pro členské státy je navýsost důležité, aby udržovaly a dále rozvíjely takové společnosti, v nichž se nově příchozí cítí vítáni, jež se vyznačují duchem vzájemného porozumění a přizpůsobení a v nichž jsou jasně formulována očekávání od všech obyvatel – nových i starých. K integraci dochází zároveň na úrovni jednotlivce, rodiny, obce i státu, a sice ve všech vrstvách života: integrace může vlastně snadno obsáhnout celou jednu nebo i více generací. V důsledku toho musí úspěšná integrační politika zapojovat i místní, regionální a celostátní instituce, s nimiž přistěhovalci přicházejí do styku, ve veřejné i soukromé sféře. Neúspěch jednoho členského státu při rozvoji a provádění integrační politiky může různými způsoby negativně dopadat na ostatní členské státy a Evropskou unii. Může mít například dopad na hospodářství a účast na trhu práce, může podkopávat dodržování lidských práv a odhodlání Evropanů k plnění mezinárodních závazků vůči uprchlíkům a jiným osobám vyžadujícím mezinárodní ochranu a může do společnosti zasévat odcizení a napětí. Publikování populistických názorů, že je nutné cizince vstěhovat a zavřít hranice je tedy fakticky-společensky nemožné, ale i nežádoucí.
Konkrétní integrační opatření, která se společnost rozhodne provádět, by měly určovat jednotlivé členské státy. Tyto politiky se budou asi mezi jednotlivými členskými státy dosti lišit. Musí být totiž ušity na míru přijímající společnosti, odrážet historický a právní kontext toho kterého členského státu. Nejen vzhledem k rozmanitosti zkušeností a okolností, ale také s ohledem na společný zájem členských států dohodnout se na sdílených cílích integrace je nezbytné sestavit sadu základních principů integrace společných celé EU.
Společné základní principy mají za cíl:
napomáhat členským státům při formulování integračních politik tím, že jim poskytnou jednoduchého, nezávazného, ale promyšleného průvodce základními principy, podle kterého by mohly posuzovat a hodnotit národní úsilí;
vytvářet platformu, na níž si mohou členské státy zkoušet možnou spolupráci unijních, vnitrostátních, regionálních, místních orgánů, sociálních partnerů, nevládních neziskových organizací, organizací migrantů, podniků a jiných soukromých institucí při rozvoji a provádění integračních politik;
doplňovat se a vytvářet co největší synergii se stávajícími rámci právních předpisů, včetně mezinárodních dokumentů o lidských právech, předpisů EU obsahujících ustanovení o integraci, cílů EU v oblasti rovného zacházení s muži a ženami a zákazu diskriminace, jakož i jiných politik EU.
Společné základní principy politiky integrace přistěhovalců v Evropské unii jsou tedy:
Integrace jako dynamický, obousměrný proces vzájemného přizpůsobování všech přistěhovalců a obyvatel členských států.
Klíčovou úlohu v procesu integrace hraje zaměstnanost, která je ústředním předpokladem pro účast přistěhovalců, pro jejich příspěvek k hostitelské společnosti a pro zviditelnění tohoto příspěvku.
Nezbytnou podmínkou integrace jsou základní znalosti jazyka, historie a institucí hostitelské společnosti; pro integraci je nezbytné, aby bylo přistěhovalcům umožněno nabývat těchto znalostí.
Pro přípravu přistěhovalců, a zejména jejich potomků, na úspěšnější život a aktivnější účast ve společnosti má zásadní význam vzdělávání a snadný přístup k němu.
Nezbytným předpokladem lepší integrace je přístup přistěhovalců k institucím, jakož i k veřejným statkům a soukromému zboží a službám na stejném základě jako státní příslušníci a způsobem vylučujícím jakoukoli diskriminaci.
Základním mechanismem integrace je častý styk mezi přistěhovalci a občany členského státu. Styk mezi přistěhovalci a občany členského státu obohacují společná fóra, dialog kultur, vzdělávání o přistěhovalcích a jejich kulturách a povzbudivé životní podmínky v městských sídlištích.
Integraci přistěhovalců napomáhá jejich účast na demokratickém procesu a při formulování integračních politik a opatření, zejména na místní úrovni.
Řešením by mohlo být zavedení jednotných postupů při udílení povolení pobytu a pracovních povolení. V případě nárazové migrace zapříčiněné např. vojenskými konflikty, zlepšit a urychlit spolupráci jednotlivých států EU. Vytvoření nových integračních programů se zapojením veřejnoprávních i soukromých subjektů, které budou propojeny i se školami, vzdělávacími centry, úřady práce na regionální úrovni. Vytvořit Evropskou centrální databázi cizinců, která by umožnila rychlejší výměnu informací mezi státy EU a tím urychlila vydávání povolení a zjednodušila pohyb cizinců (pokud totiž cizinec splní všechny podmínky v jednom členském státě, pak není nutné, aby stejnou nebo obdobnou složitou proceduru podstupoval v jiném členském státě). Zjednodušení některých administrativních procesů a zlepšení informační sítě a její dostupnosti. Hlavním cílem by ovšem měla být snaha EU se oprostit od preferování pouze řešení na regionální úrovni, utlumit přesouvání problematiky imigrace (azyl) a posílit snahu nalézat společná řešení, tedy již neignorovat změny demografické mapy.
