V současné době je velmi diskutovaným tématem otázka zachování či zrušení nadzvukového stíhacího letectva. Odborníci se k tomuto problému staví protichůdně - jedni tvrdí, že zrušením nadzvukového letectva bychom navždy přišli o strategické vojenské schopnosti, druzí zase argumentují tím, že se jedná o zbytečně drahou službu, jejíž význam je vzhledem k síle našeho letectva diskutabilní. Podobné debaty se vedou například kolem provozu jediného našeho tankového praporu, kolem dělostřeleckých útvarů nebo kolem transformace Vojenského zpravodajství.
Uvedené problémy však nelze posuzovat samostatně, proto je považuji pouze za dílčí součást širší diskuse, kterou je třeba otevřít. Diskuse, která by měla určit další směřování ozbrojených sil ČR. Právě celková dlouhodobá koncepce je totiž něco, co české armádě zoufale chybí. Otázky, zda některé vojenské schopnosti zachovat nebo nezachovat, pouze potvrzují absenci skutečně funkčního dlouhodobého plánu rozvoje ozbrojených sil.
Je třeba se zamyslet, jakým bezpečnostním hrozbám bude ČR čelit v dlouhodobém horizontu, se kterými z nich se bude mít za úkol vypořádat Armáda ČR a jaké mantinely pro případnou restrukturalizaci ozbrojených sil určují České republice její současné závazky vůči mezinárodním bezpečnostním strukturám. Budeme-li znát priority Armády ČR pro dalších 30 let, nemůže nám činit potíže rozhodnout, zda konkrétní druh vojska nebo konkrétní techniku budeme či nebudeme potřebovat.
V současné době je bohužel tento logický postup naprosto obrácený. Armáda (přesněji však politická reprezentace na ministerstvu obrany) vlastní techniku, lidské zdroje a materiál, jejichž provoz se snaží obhájit tím, že je vysílá na zahraniční mise. To je mimochodem ten pravý důvod, proč se hledá uplatnění pro dělostřelecký radiolokátor Arthur. Zároveň také resort obrany dál živelně nakupuje prostředky, jejichž využití je diskutabilní.
Jenom si představme, kolik peněz by státní rozpočet ušetřil, kdyby byly předem známy požadavky na budoucí materiální zabezpečení armády. Ministerstvo obrany by nemuselo nakupovat vozidla narychlo a netransparentně. Nemuselo by financovat vývoj a výrobu lehkých bitevních letounů, aby se jich později zbavovalo. Nemuselo by hradit program modernizace zastaralých tanků, který byl dražší než nákup zcela nových. A nemuselo by se zabývat otázkou nákupu stíhacích letounů. Důsledkem tohoto logice odporujícího přístupu jsou bohužel vyhozené peníze, které nakonec zaplatíme na daních my všichni.
