Nerozumím tomu, proč se v průběhu letitých diskusí o placení a neplacení zdravotních výkonů ustálila terminologie na „péči hrazenou" a „péči nadstandardní", zřejmě za tím stojí snaha levicových politiků o znemravnění jakékoli úhrady ve zdravotnictví. Pokud se metodologicky hovoří o systémech úhrad a např. se porovnává míra zdravotními pojišťovnami hrazené péče v jednotlivých státech, hovoří se o hrazené péči. Plátce zdravotní péče se prostě rozhodne, jakou škálu zdravotní péče a v jakém množství bude schopen uhradit, které jsou „nezbytné" výkony či pomůcky, které pacientovi ještě pomohou se včlenit zpět do aktivního života, s ohledem na to, kolik prostředků má plátce k dispozici. Zbytek pak představují placené výkony, které si pacient hradí sám či ze svého zdravotního připojištění (tento produkt není v ČR zaveden).
Míra nehrazené péče je mírou sociální solidarity - zaplatíme-li si za běžná nachlazení a ošetření nezávažných úrazů, peníze zbudou pro polymorbidní pacienty a na léčbu závažných poruch zdraví, jejichž cena ve výsledném součtu mimo dosah finančních zdrojů drtivé většiny všech obyvatel. Nežijeme totiž více v uzavřeném sytému RVHP, ale jsme ekonomika otevřená světu - se svými výhodami i zodpovědností.
Kde jsou tedy ty „nadstandardy"? V našem zdravotním systému se jako „nadstandardní" označují doplatky na individuální pokoje s vlastním sociálním zařízením a televizí, tento termín se vůbec netýká poskytované zdravotní péče, která z definice musí být všude zajištěna „standardně". I ve zdravotnických zařízeních, kde se poskytuje „nehrazená "péče, se tato péče poskytuje „podle odborných standardů". Nadstandardem pak je příjemné prostředí, milý personál a květiny na stole, což se jistě promítne do výsledné ceny. Nicméně označovat „nehrazenou" péči za „nadstandardní" je sémantický omyl.
