Většina národa si možná v pátek při pohledu na výsledky jednání V4 zhluboka oddechla – odpor proti migrantům trvá, pomáhat v objemu menším než malém trvá a nechuť mít tady běžence trvá. Současná migrační krize nechtěně ukázala, že i když zmizely ostnaté dráty a strážní věže na hranicích, železná opona nadále existuje. Stačí porovnat přístup Rakouska a Německa versus země V4 s hysterickým Orbánem v čele.
Pamětníci historických událostí po roce 1945 možná až s odstupem zjistili, že viditelnému zadrátování naší země předcházelo „zadrátování“ morální. To se namísto velkorysosti vítězů neslo ve znamení pomsty a snah zakrýt vlastní selhání během války, rabování cizích majetků, vyhánění. Pokud máme hledat nějaké ospravedlnění těchto činů, lze snad v kontextu hrůzné světové války a nespočtu zvěrstev něco pochopit. V následujících desetiletích i dnes si namlouváme, že naše poválečná generace si socialismus nevybrala, že nám byl vnucen dohodou mocností, prostě, opět zase o nás bez nás.
Nyní máme nakročeno k druhému zadrátování. Fáze morálního selhání už je nějaký čas v běhu. Svobodu a demokracii nepovažuje podle průzkumů většina národa za zásadní hodnoty. Prioritou je nejen rodina a blízcí, což lze i pochopit, ale i koníčky a volný čas. Část společnosti je apatická, část volí populisty s temnou minulostí a hochštaplery, jejichž nevypočitatelné chování naši zemi opět vrací blíž asijským stepím. Za cetky jsme ochotni vyměnit lidská práva i právo národů na svobodnou volbu vlastní budoucnosti. Za cetky a sliby, že osobní štěstí zajistí falešní proroci pomocí nárokové dávky.
Od dávné historie, snad už od počátků člověka, je zlo souputníkem lidského bytí. Nemusí se nám to líbit, ale je to realita. Jako by někdo člověku do vínku vložil jeho testování na pozemské pouti pro něco dalšího, nového. Problém je o to složitější, že leckdy se vinní, ale i nevinní dočkají trestu, nebo bonusu, ještě během pozemské pouti. Němci takhle zaplatili za nacismus, Japonci za fašismus, a naši předkové za socialismus. Za jeho ještě hrůznější podobu i národy bývalého Sovětského svazu. Když se podíváme na podobu zla, možná vás napadne, že není až tak hrozné, že zlo existuje, jako to, že mu nečinně přihlížíme. Právě nečinnost, apatie a lhostejnost jsou ty fenomény, které dodávají zlu rozměr, intenzitu, sílu.
Páteční summit V4 ukázal propastný rozdíl mezi politiky na obou stranách bývalé železné opony. Ve světle tragédií posledních dní nejvyšší představitelé Rakouska a Německa odhodili obavy o volební preference a další rizika stranou. Prostě dali průchod lidskosti. Můžeme tisíckrát chápat nervozitu Maďarů z hrozivého exodu Syřanů a dalších, ale bylo nutné nechat fašisty házet na migranty láhve? Bylo nutné lhát jim o cíli vlaků – místo Rakouska záchytný tábor? Ještě, že aspoň poslali autobusy.
Nyní je většina národa spokojena. Migranti se nám vyhýbají, pomoc bude asi minimální, nejsme ohroženi. Ve skutečnosti si ale právě nyní zaděláváme na větší budoucí ohrožení, než si myslíme. Zatím Německo, Rakousko a další země nám beze slova pomáhaly na klopotné cestě z totality a úpadku, teď potřebují pomoc v rozsahu zatím nevýrazném. Naše politici jim ukazují záda. Je jen otázkou času, než začnou být k našim prosbám hluší. Proč by vydržovaly za svými hranicemi sobce?
František Laudát, TOP 09
zdroj: echo24.cz, 7. 9. 2015
