Pro naši zemi je jedním z černých dnů historie 21. srpen 1968., kdy skončil sen „naivních“ o socialismu s lidskou tváří. Tehdejší invaze „přátel“ byla fyzicky viditelná, hmatatelná, snadno popsatelná stejně jako všudypřítomná bezmoc, vztek, pláč a údiv našich rodičů.
Pro Evropskou unii se může stát pověstným historickým milníkem 21. červenec 2011. Méně hmatatelná událost, následně překrytá dobýváním Kaddáfího bunkru a dozvuky norského masakru. Důsledky události z 21. července však v linii historie mohou být řádově významnější. Ten den se totiž eurozóna začala definitivně měnit na unii transferů v míře dosud nevídané. Ten den se totiž vedoucí představitelé eurozóny dohodli, že fiskální nezodpovědnost Řecka, Itálie, Španělska …. je rozumné řešit finanční podporou z kapes odpovědných. Evropský fond finanční stability má dle dohody možnost nakupovat na sekundárním trhu státní dluhopisy. To v praxi povede k dlouhodobému financování nezdravých ekonomik Skutečné řešení krize se opět odkládá. Dramaticky ve většině zemí narůstá role státu, který hodně, či dokonce úplně, řídí trh. Hlavní ekonom Saxo Bank Steen Jakobsen se domnívá, že tahle situace může vydržet dlouho.Neefektivní alokace kapitálu však o sobě dává vědět a bude hůř. V Izraeli se svého času mluvilo „o ztracené dekádě“. Nám hrozí těch ztracených dekád podstatně více.
Bohužel není k dispozici průzkum, kolik německých bankéřů použilo mokrý ručník na hlavu po jednání kancléřky Merkelové a prezidenta Sarkozyho. Jejich šok musel vyvolat vyhlášený záměr zdanění finančních transakcí. Těžko najdeme v dlouhé historii razantnější nástroj na likvidaci Evropy jako ekonomické mocnosti. Oba čelní státníci prokázali jen těžko uvěřitelnou neschopnost rozumět zprávám trhu a dějům v globalizované ekonomice.
Paní kancléřska se domnívá, že zejména Německo je schopné dlouhodobě financovat černé pasažery jednotné měny a vyrovnávat výrazně nižší produktivitu ekonomik kolabujících zemí. V uplynulých dvou týdnech je již zaznamenatelný odliv amerického kapitálu z Itálie, Španělska, ale i z Francie. Letos ještě evropské banky tento odliv pokryjí. Ale mají dostatek financí na rok 2012? Řada ekonomů se obává nedostatku financí v příštím roce, což by vedlo k „zamrznutí financování“. Evropští politici se dnes už ani nenamáhají pokusit se o razantní reformy s cílem zajistit solventnost trhů. Každý den je dobrý, spokojují se s pouhým udržením likvidity. A na místě je otázka – Jak dlouho tohle může vydržet?
Další vlna krize se nás může dotknout hodně bolestivě. Naše exportní část ekonomiky je na hraně teritoriálního a strukturálního hazardu. Pokud se týká teritoriální zranitelnosti, náš vývoz směřuje do zemí EU. Na jejich trhy míří 84% veškerého českého vývozu. Tento trend, na rozdíl od zbytku Evropy, ještě sílí. Téměř třetina produkce směřuje do Německa. Jsme tedy extrémně závislí na kondici našich sousedů. Strukturální rizika českého exportu se odvíjejí od skutečnosti, že 54,2% objemu vývozu tvoří export strojů a zejména dopravních prostředků.
S ohledem na svoji velikost , česká ekonomika není schopna stanovovat pravidla světového obchodu a musí přijímat systémy a podmínky silných partnerů. Z výše uvedeného je zřejmé, že obavy ze stavu eurozóny jsou na místě i v České kotlině.
