Na českou železnici konečně dorazila konkurence. Společnost Radima Jančury vyslala na trať Praha – Ostrava žlutý RegioJet a začaly se dít věci. Po počáteční nabídce plechovky koly přišlo dramatické zlevnění cen jízdenek drážního dinosaura –Českých drah. Teprve hrozba prázdných vlaků přinutila manažery ČD k akci. Jen více takových Jančurů a ono to půjde. K tomu však musí politici vytvořit tolik potřebné podmínky, a ne poslouchat nesmysly generálních ředitelů státních a polostátních podniků a lobyistů přisátých na tyto firmy jako infikovaná klíšťata. Možná si někdo myslel, že dráha je výdobytkem veřejných investic. Ale pravý opak je pravdou. Ale kdo už dnes ví něco o ryze privátních akciových společnostech, které železnici financovaly a stavěly?
To, co se jeví jako samozřejmé, a sice, že politici automaticky mají zájem o co největší kvalitu služeb, jejich cenovou dostupnost pro uživatele, samozřejmým vůbec není. V současné hospodářské situaci naši zemi drží nad vodou zpracovatelský průmysl. Jeho efektivita je srovnatelná se světovou konkurencí. Přesto se země jako celek na světovém žebříčku konkurenceschopnosti propadá stále níž a níž. A cože táhne náš stát ke dnu? Klesající efektivita veřejného sektoru a na něj navázaných hospodářských odvětví. Občana asi vůbec nepřekvapí, že mezi tahouny směrem dolů je například stavebnictví. To v letech nedávných konzumovalo nejen ze státního rozpočtu horentní sumy, za které však ani náhodou neodvedlo adekvátní výsledek. Nebo má snad kdokoli pochybnosti o alarmujícím stavu českých silnic? Dopravní „experti“ mohou produkovat stovky studií o levných silnicích a dálnicích, ale asi netuší, nebo tušit nechtějí, že si lze dát na stůj řadu čísel a podívat se na ně pohledem ekonoma.
Před několika měsíci se vrátil z Londýna jeden z ministrů vlády a posteskl si, že potraviny, které se prodávají i u nás, jsou tam jaksi poměrně znatelně kvalitnější. V červenci jsem využil možnosti podívat se do Mnichova na aplikaci tzv. tichých povrchů na německých silnicích a dálnicích. Samozřejmě jsem se zajímal i o standardní technologie. Pokud si nekvalitu některých potravin v Česku z regálů nadnárodních řetězců vynásobíte deseti, dostanete rozdíl mezi českými a německými silnicemi. České nové povrchy se často rozpadají již po několika měsících od pokládky, zatímco v Německu je minimální životnost pro silně zatížené komunikace mezi 12 – 18 roky a na méně zatížených komunikacích vydrží až mezi 20-30 roky. Pokud se ptáte na ekologii, v Německu se frézují opravované komunikace po vrstvách a starý materiál se podle kvality recykluje až ze 70-80%, zatímco v Česku je toto číslo odhadováno někde kolem 4%. Většina českých recyklátů slouží ke zpevňování krajnic, zatímco v Německu se vracejí do obrusných vrstev silnic. Nevím, z jakých zdrojů čerpali čeští zdůvodňovači levných dopravních staveb, ale čísla mnichovských silničářů naznačovala, že to umí v přepočtu na euro o 15 –30% levněji. To při nesrovnatelně vyšší kvalitě.
Takže, krátce řečeno, prosím o Jančury nejen v železniční dopravě, ale i v dopravním stavitelství, IT službách pro veřejný sektor, projekčních kancelářích. … Všude tam se plýtvá, krade a korumpuje. Nic na tom nezmění skutečnost, že se tak děje v rámci ohýbání zákonů. Je na čase připomenout české politické scéně, že existuje něco jako etická infrastruktura.
