Průzkumy mluvily jasnou řečí, přesto se Evropa zdráhala uvěřit, že se Řekové vydají na experimentální flám s velmi nejasným koncem. Zatím prožívají euforii. Ale jak je známo, běžné časové ohraničení euforie je od tří neděl do tří měsíců, podpora trvá tak 18 měsíců a potom nastává realizační vystřízlivění. Někdy se dá hrát i déle, zejména v případě flegmatického obyvatelstva. Ale připusťme, že by Angela Merkelová přistoupila na zaťaté pěsti krizí sužovaných Řeků a couvala v podobě odkládání dluhů, mazání dluhů. Paradoxně, smrtelná rána by pro euro či evropskou integraci mohla přijít z úspěšného středu, západu a severu Evropy. V bohatých zemích by mohlo dojít k radikálnímu prohloubení skepse vůči projektu evropské integrace. Jedním z mnoha slibů SYRIZY je například minimální mzda 751 euro. Zkuste říci slovenským občanům, aby přes euroval platili Řeky. Pokud by v bohatých zemích reálně existoval robustní růst HDP a veřejné rozpočty nepřehazovaly rovněž horentní dluhy, snad by se to dalo ustát. Ale dnes? Reálně lidé chudnou i v některých vyspělých zemích. Lepší terén pro populisty zleva i zprava si lze stěží představit. A co by prominutí dluhů udělalo s politickými preferencemi v Itálii, Španělsku či Portugalsku?
Hniloba řecké ekonomiky se datuje od poloviny sedmdesátých let minulého století. Podíl dotací na tvorbě HDP se rychle zvyšoval až do okamžiku, kdy se z původně přechodného období stala nepřekonatelná závislost. Namísto rozvážných investic z evropských fondů jen návyková spotřeba. V krizi nejprve padají ti slabší. Řecká ekonomika začala kolabovat při světové krizi 2008. Z té se už víceméně nedostala. Na dotažení nepopulárních kroků nemají Řekové dostatek trpělivosti. Je otázkou, zda si v neděli nenalajnovali budoucnost ještě útrpnější. I kdyby věřitelé dluhy přes noc škrtli, za několik roků se bude situace opakovat. Sypat peníze do neefektivních systémů je jako dotovat firmu, o jejíž výrobky nikdo nestojí. Prostě jen další dluhová spirála.
Europoslankyně Kateřina Konečná vidí ve vítězství SYRIZY naději. Je třeba investovat. Na efektivní investice je ale třeba privátních investorů a alespoň trochu efektivní stát. Ani jedno v Řecku není a zjevně po vítězství krajních levičáků ani nebude. Chtěl bych vidět investora, který by do řeckého experimentu poslal svoje peníze. Řízený odchod z eurozóny a slabá místní měna by snad mohla k radikálnímu rozvoji turismu a přivábení zajímavých investorů přispět. Ale populisté mohou sáhnout i po těžších kalibrech než jsou zaťaté pěsti. Co takhle prodávat občanství běžencům, pozvat investory, kterým nejde o byznys, ale mocenský nástupní prostor apod.? Potom by oddělení nemělo končit jen u eura.
Když se ale nad řeckým problémem zamýšlím, tak vlastně nevím, kolik jiných variant volby běžným lidem zbývalo. Ćtyřicet roků v řadě byly jejich politické reprezentace nezodpovědné. Politika byla výsadou rodinných klanů, z nichž se jeden tvářil jako pravice a druhý jako levice. A společně ruka ruku myla. Výsledek ale byl vždy stejný. Desítky roků nikdo nezvedl téma rozpočtové odpovědnosti. Rád se budu mýlit, ale v neděli se Řekové rozhodli pro zatím verbálně SYRIZOU deklarovanou nezodpovědnost.
František Laudát, poslanec TOP 09
