V posledních týdnech právě skončivšího školního roku vedle BrExitu vzbudily velký zájem médií také problémy v Dětském domově se školou a Výchovném ústavu v Chrastavě. Zájem vyprovokovaly dvě pracovnice, které se s tamním vedením neshodly, odešly a podaly stížnost k Úřadu veřejného ochránce práv. Ten v rámci svého šetření oprávněnost jejich stížnosti na způsob výchovy v tomto zařízení potvrdil. Následně provedla šetření Česká školní inspekce, která shledala, na rozdíl, od několik měsíců starých závěrů téže organizace, situaci v zařízení skutečně natolik neúnosnou, že doporučila zřizovateli, tedy Ministerstvu školství, učinit zásadní nápravná opatření.
Zjištěná situace v Chrastavě, a jsem přesvědčen, že není ani z daleka jediná, je o dlouhodobém neodborném působení ministerstva. Ve své nahotě ilustruje slabá místa v systému školských výchovných zařízení, který byl po několik posledních let v zájmu vedení resortu pouze v případě, že na povrch prosákl nějaký konkrétní problém, který by mohl image čelního představitele poškodit. Vždyť od roku 2008 nevěnovalo koncepčnímu rozvoji včetně odborné a metodické podpory v zařízeních téměř žádnou pozornost. Nejvíce se zaobíralo nesmyslnými požadavky různých pachatelů dobra z neziskovek na dodržování práv dětí bez pochopení širších souvislostí a to za velmi diskutabilní asistence České školní inspekce. Zde se nabízí paralela s tažením proti základním školám praktickým, kde rovněž „úřadují“ především neznalci z neziskovek.
Ze strany ministerstva během posledních let dochází k snižování provozních prostředků v těchto zařízeních bez ohledu na vývoj cen např. energií a služeb, které jsou pro existenci těchto zařízení nutné. Tím se přímo úměrně snižují možnosti práce s dětmi a stále častěji jsme svědky spíše hlídání dětí, než odborné výchovné a terapeutické práce. Zužuje se prostor na budování osobních vztahů vychovatel – dítě a zužuje se tak prostor na jakoukoliv pozitivní změnu a eliminaci pravděpodobné trestné činnosti těchto dětí po zplnolecení a opuštění výchovného zařízení. Tedy paradoxně šetřením se vše prodražuje.
Dalším problémem je Česká školní inspekce, jejíž současné a ani minulá vedení dlouhodobě neřešila personální a odbornou poddimenzovanost v této oblasti školství a své dva odborné inspektory staví spíš do pozice Dona Quijote, jimž občas pomůže sem tam nějaký Sancho Panza z řad ředitelů jiných zařízení. A když výchovné zařízení navštívili jiní inspektoři, nejedenkrát vytvářeli svojí neodborností v zařízeních spíš zmatek a nejistotu. Problém tedy není jenom v Chrastavě, ale i u resortního kontrolního orgánu.
Situaci výrazně negativně ovlivňuje přijetí nového občanského zákoníku, který v systému způsobil závažné trhliny. Struktura ústavní péče ve školských zařízeních do přijetí této nové zákonné normy fungovala tak, že každé dítě či mladistvý museli projít Diagnostickým ústavem, kde bylo vyšetřeno psychologicky, sociálně a speciálně pedagogicky včetně návrhu dalšího školního a výchovného působení. Dominantní postavení se dostalo Orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD), metodicky vedeného Ministerstvem práce a sociálních věcí, který jediný může soudu doporučovat kam dítě mimo rodinu umístit. Soud tak dnes pouze na základě doporučení OSPOD odešle dítě do konkrétního výchovného zařízení, často mimo vliv diagnostického ústavu, tedy bez potřebné diagnostiky. Cílové zařízení mnohdy ani psychologa nemá a u komplikovanějších případů je ve své práci často bezradné. Ani zde tak nemá odpovídající odborník z praxe významnější možnost věci ovlivňovat.
Z výše uvedeného vyplývá, že v současném umísťování dětí nastal díky nové, prý humánnější legislativní úpravě, naprostý chaos. Nevím, proč tehdejší vedení MŠMT (tuším čtyři, pět let zpět) aktivně nepůsobilo v popisované oblasti během přípravy konkrétních pasáží Občanského zákoníku, aby se tomuto neutěšenému stavu snažilo zabránit. Patrně chystané problémy nechápalo, nebo mu byly lhostejné. Důvodem je asi skutečnost, že v posledních letech na ministerstvu nenajdeme žádné odborníky na speciální školství, kam tato problematika (etopedie) patří a pokud se tam krátce ocitli, podporu vedení ministerstva nenalézali a raději se vraceli zpět do praxe.
Popsaná situace nese v reálné podobě své zplanělé ovoce, viz situace v Chrastavě, kde byl tamní systém práce pro většinu dětí, které jsou buď rozumově hraniční, lehce mentálně retardované, nebo psychicky problematické, naprosto nesrozumitelný a tedy demotivující - "nemám co ztratit, tak ať si to vychovatelé se mnou alespoň užijí". Chyběla mu vyváženost a pracovníky podložen vztahově k jednotlivým dětem. A to je hlavní problém tohoto a některých dalších zařízení. Udělování trestů je postaveno nad vztah mezi dospělými a dětmi a tedy nepřináší potřebný efekt.
V zařízeních stoupá procento dětí, které stále častěji odmítají cokoliv plnit a jsou agresivní vůči svým spolubydlícím i dospělým. Stoupá procento dětí, které jsou schopny za maximálního nasazení výchovných pracovníků jen minimální a často jen dočasné pozitivní změny, protože motivaci, kterou i v zařízeních získají, bez odpovídajících návazných sociálních aktivit po propuštění rychle ztrácí. On totiž neexistuje ze strany sociálních služeb propracovaný záchytný systém, jenž by byl schopný vstřebat a ochránit tyto jedince, jejichž osobnost je i po zplnolecení často na úrovni pubescentů. Tento stav trvá roky a MPSV ani kraje s ním nic nedělají. Proto mi připadá nepřiměřeně troufalá snaha ministryně Marxové získat školská výchovná zařízení pod deštník resortu, jemuž velí, když její ministerstvo není schopno zajistit potřebnou úroveň práce ani svých segmentů tohoto systému.
Je chybou, pokud z Ministerstva školství zaznívají požadavky na důkladnou kontrolu činnosti výchovných zařízení, aniž by samo představilo systém odborné podpory tamních pracovníků. Bez ní nebudou fungovat ani nově vytvořené standardy péče, přestože jsou dobře připravené. Pracovníci v zařízeních je ale často nechápou, nebo chápou každý po svém (viz Chrastava), což platí, bohužel i o inspektorech. Nejprve je třeba své lidi odborně vybavit a pak je kontrolovat jak standardy práce naplňují.
Současná situace, kdy systém, jenž byl původně zákonem č. 109 / 2002 Sb., o školských výchovných zařízeních dobře nastaven a jeho pozdějšími dílčími novelami převážně již jen destruován, je proto jen obtížně udržitelná. I proto si pracovníci stále častěji uvědomují jakousi osamocenost v problému projevující se nejistotou. Bohužel se s tímto pocitem velice rychle šíří psychická opotřebovanost, demotivace z minimálního úspěchu v práci. Na to následně nasedá syndrom vyhoření, vedoucí k zásadním chybám v práci a vysoké fluktuaci pracovníků. Současná situace v popisovaném segmentu školství ve svých důsledcích devalvuje celý systém náhradní výchovné péče ve školských zařízeních, který není ve své podstatě rozhodně špatný, pouze je třeba jej průběžně ošetřovat a neodbornými zásahy do něho nesypat písek. A to vnímám jako velkou výzvu ministryni Valachové, která se díky Chrastavě prací ve výchovných zařízeních snad opravdu začala zabývat a doufejme, že její gesta nebudou jen pověstným plácnutím do vody, jak tomu bylo v posledních letech u jejích předchůdců, ale skutečně se celý systém náhradní výchovné péče ve školských zařízeních začne ozdravovat.
PaedDr. Jiří Pilař, speciální pedagog
