Z iniciativy starostky městské části Praha 3 Vladislavy Hujové se na žižkovské radnici sešli zástupci ministerstva kultury, ministerstva dopravy, Magistrátu hl. města Prahy, Českých drah i soukromých vlastníků pozemků na nákladovém nádraží Žižkov. Diskuzního setkání se zúčastnili nejvyšší představitelé obou ministerstev. Proto jsme se starostky Vladislavy Hujové zeptali, proč jste toto setkání iniciovala?
„Předně je třeba na jednu stranu říci, že městská část není ani majitelem tohoto území, nemá ani ve své kompetenci přípravu nového územního plánu, který budoucí podobu nákladového nádraží bude ovlivňovat, a dokonce není ani účastníkem řízení, které probíhá na ministerstvu kultury ve věci prohlášení budovy Nákladového nádraží Žižkov kulturní památkou.
Na druhou stranu budoucí podoba tohoto území uprostřed městské části naprosto fatálně ovlivní život v Praze 3 a dopravní řešení s tím spojená budou mít dopad nejen na nás, ale také na další městské části. Musíme si uvědomit, že nákladové nádraží tvoří celých pět procent z celkové rozlohy městské části. Navíc je svou polohou srdcem Prahy 3. Proto se logicky snažíme přispět k tomu, aby relevantní organizace, které mají z nějakého právního titulu vztah k této lokalitě, našli společnou řeč o budoucnosti nádraží i okolních pozemků, aby se našel koncept, který vyústí v budoucí pozitivní řešení této lokality. Stojíme zde tedy v pozici jakéhosi mediátora, který byť není přímým aktérem, inicioval jednání, která, jak doufám, povedou ke konečné dohodě.“
Občanské sdružení Tady není developerovo ostře protestovalo, že k této pracovní schůzce nebyli jeho aktivisté pozvání. Argumentovali dokonce tím, že paní ministryně kultury Alena Hanáková jim slíbila na téma Nákladového nádraží Žižkov uspořádat kulatý stůl…
„Já nemohu hovořit za paní ministryni Hanákovou. Paní ministryně navštívila Prahu 3 na moje osobní pozvání a diskutovali jsme především o jiných otázkách spojených s památkovými objekty v Praze 3, nejvíce samozřejmě o nominaci kostela Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad na seznam památek UNESCO, o který společně s ministerstvem kultury a Slovinskou republikou dlouhodobě usilujeme. V případě schůzky, kterou jsme já osobně iniciovala však nešlo o žádný kulatý stůl, ale o čistě pracovní setkání zainteresovaných institucí, které mělo všem stranám umožnit, aby získaly komplexní obraz okolo majetkových, právních, smluvních a dalších aspektech, které se k danému území vztahují.
A naším cílem jako městské části je tuto debatu umožnit a dát jí prostor. Přirovnala bych to k situaci, kdy jsme v loňském a předloňském roce byly svědky naprosto zablokované situace okolo zprovoznění cyklostezky pod Vítkovem, I zde se nebyly zainteresované strany schopny dohodnout a řešení přinesla až jednání, která jsme iniciovali, byť i zde jsme nebyli přímo dotčenou stranou.“
Nicméně podle sdružení Tady není developerovo tím byla vyloučena veřejnost z debat o nákladovém nádraží. Oni argumentují tím, že k budoucí podobě nákladového nádraží pořádají odborné konference a diskusní akce…
„Zde musím opět konstatovat, že se jednalo o schůzku subjektů, které z nějakého právního titulu mají k dané lokalitě vztah. Občanské sdružení Tady není developerovo vzniklo jako subjekt, který se zasazoval o památkovou ochranu budovy nádraží. To je naprosto legitimní snaha, která přísluší občanské společnosti. Na druhou stranu se na schůzce ani nemohlo jednat o památkové ochraně budovy, protože ze strany ministerstva kultury ještě není ukončeno správní řízení. Vedla se zde debata, jak pokračovat s celou lokalitou včetně řešení dopravy. A zde si představitelé tohoto občanského sdružení musí uvědomit, že nemohou vlastníkům tohoto území vnucovat, co a jak se zde bude stavět, či komu a proč, případně za jakých podmínek, zde mají majitelé pronajímat či nepronajímat plochy. To je debata, která nepřísluší ani občanským sdružením, ani radnici, protože se jedná o zásah do ústavou garantovaných vlastnických práv. A zde já jako starostka pravicové radnice musím jasně říci, že se v prolamování těchto občanských práv jakéhokoliv vlastníka nehodlám angažovat. A je jedno, zda se jedná o vlastníka nákladového nádraží, či majitele rodinného domku.
Co tedy městská část v debatě o nákladovém nádraží hájí?
„Předně principiálně je naším zájmem, aby byla nalezena shoda o budoucím využití celé lokality. Opakovaně zdůrazňujeme, že současná patová situace ohrožuje občany a jejich každodenní zájmy nejvíce, protože hrozí, že se z této obří lokality stane obří bezpečností riziko, Brooklyn Prahy 3, který znehodnotí kvalitu života v celém okolí. Takže to řešení musí být rychlé, funkční a musí mít reálné parametry pro dnešní život. Druhá věc, kterou prosazujeme, je dopravní napojení naší městské části, na velký dopravní terminál, který vzniká v Hostivaři. Nejen na nákladovém nádraží, ale také v okolních lokalitách na Vackově a Třebešíně vyrůstá nová zástavba a tato lokalita bez dalšího dopravního napojení nemůže fungovat. A v tomto ohledu zatím nikdo nepředstavil reálnou alternativu k zamýšlenému prodloužení Olšanské ulice v tělese současného drážního tělesa. Proto také Praha 3 tento dopravní plán hlavního města podporuje. A nejde jen o náš zájem, toto dopravní napojení je stejně strategicky důležité také pro lokality Prahy 9, Prahy 10 či Prahy 11.“
A jaký je Váš názor na památkovou ochranu samotné budovy nádraží?
„Je zvykem, že v Čechách jsme všichni experti na vše – od složení národního hokejového týmu pro mistrovství světa, přes vědu a medicínu, až po památkovou ochranu. Já bych se hodnocení památkové hodnoty této budovy ráda vyhnula. Konečně i názory odborníků jsou v tomto případě značně protichůdné.
V tomto případě jsem osobně spíše zastáncem racionálního řešení, které by vycházelo z oboustranného kompromisu. Musím říci, že by se mi myšlenka zachování poloviny budovy, jedná se o jižní část tzn. křídlo dlouhé téměř 400m s vnitřní plochou řádově 40 000 m2 , jako připomínky starých časů, líbila, zvláště pokud by se podařilo otevřít a ukázat funkční vybavení, které je v současnosti skryto mezi jednotlivými skladovými křídly. Byla bych velmi ráda, kdyby o naplnění tohoto křídla usilovaly v rámci společné investice státní kulturní instituce, které by svou činností oživovaly tento objekt. Prvním nositelem této myšlenky je národní filmový ústav, nicméně jeho rozpočtové prostředky by pokryly pouze 10 až 15 % nutné investice do tohoto objektu.
Obecně řečeno, by se muselo jednat o řešení, které by nebránilo funkčnosti celého území a to je cíl, který je s památkovou ochranou celého objektu, obávám se, těžko slučitelný.“
