Práce v Senátu mně zajímá proto, že je platformou, na níž je možno s určitým odstupem spolurozhodovat o podstatných věcech, které hýbou touto společností. Zásadní rozhodnutí řeší vláda v dialogu s parlamentem, senát sleduje širší rámec těchto rozhodnutí a jejich celkovou logiku, může vyslovit pochybnosti, kontrolovat, dotazovat se a trochu korigovat.
V současné situaci velké nedůvěry v politickou reprezentaci a pochybnostech o fungování české demokracie, považuji možnost podílet se na této práci za velkou výzvu. Do jaké míry mohu přispět svými zkušenostmi z 30 let života ve stabilní nizozemské demokracii, ze zkušeností nezávislého architekta a dlouholetou praxí akademickou je samozřejmě otázka.
Jsem zastáncem otevřené, ale dobře vedené debaty, ve které mají být probrány všechny argumenty, ale jež má vést k promyšleným zásadním rozhodnutím, neseným co nejširším konsensem. Ti, se kterými jsem v posledních letech pracoval, to mohou dosvědčit…
Česká společnost prožila v posledních dvaadvaceti letech grandiózní změny. Přerozdělování společného majetku bylo inspirující, ale i bolestný proces. V pohledu zpět máme mnozí zatrpklý pocit, že vše mělo probíhat jinak – poctivěji a průhledněji. Ale po bitvě je mnoho generálů!
Já sám jsem stoupencem nesentimentálního pohledu na dnešní realitu:
Přerozdělování majetku proběhlo tak, jak proběhlo podle pravidel, která jsme zřejmě neuměli nastavit lépe. Pokud došlo k nezákonným obohacením, je třeba je vyšetřit a potrestat.
Přichází ale doba, kdy se důsledky minulých rozhodnutí začínají nesmazatelně zapisovat do tváře našich měst a naší krajiny. A zde máme stále příležitost přemýšlet o užívání veřejného prostoru i krajiny. Chaotické rozdělování majetku se nemusí zákonitě promítnout do chaotického a neuspořádaného rozdělování prostoru ve městech a na venkově. Vždyť řada rozhodnutí, která vědomě, či nevědomě padla v uplynulých letech, znehodnocuje i vložené investice – soukromé i veřejné. Viz nepromyšlenou privatizaci velkých sídlišť, viz chaotický růst předměstí velkých měst. Musíme stále znovu formulovat vztah osobní svobody a veřejného zájmu. Nesmíme být dogmatičtí v žádném směru a nebát se ostré debaty. O zásadách a pravidlech rozvoje budoucích měst a infrastruktury je nutno demokraticky rozhodnout tak, abychom neničili dědictví předchozích generací, ale zároveň nemařili šance a rozlet generací budoucích.
Ne všechny kroky naší společnosti lze zabezpečit perfektními zákony, je třeba posílit vzájemnou důvěru. Důvěru v to, že za slovy není vždy jen podvod, že za prosazováním veřejného zájmu není jen vlastní prospěch.
Věřím, že to je podstata současné nespokojenosti a pokud mohu v roli senátora nějak pomoci navrácení důvěry ve veřejné instituce, jsem ochoten pro to obětovat svou energii a volný čas.
