V uplynulém roce 2013 jsem se poprvé rozhodl, že jako člen zastupitelstva se odvážím oddávat páry, které se rozhodly vstoupit do oficiálního manželského svazku. Přiznám se, že k tomuto rozhodnutí mě přiměl kamarád, který si přál, abych jej s jeho manželkou oddal méně tradičním způsobem pro civilní sňatky. Kamarád mi zůstal kamarádem a manželství šťastně funguje, takže věřím, že jsem během své oddávací premiéry nic nepokazil.
Od premiéry už následovaly další oddávací dny zejména v Novoměstské radnici a Vinohradském pavilonku. Obtěžkán státní pečetí jsem si pokaždé před začátkem ceremonie nahlas předčítal svůj svatební proslov, který jsem nechtěl poplést. Bohužel chybám se nelze vždy vyhnout. Proto při oddávání, kdy jsem poprvé neznal novomanžele (překvapilo mě, že jsem o mnoho nervóznější), popřál nejdříve ženichovi a pak nevěstě. Ještě teď se za takový společenský přešlap stydím.
Na co tedy při oddávání myslím?
Myslím na to, že oddávám páry, které měly odvahu si říci ano, když já jsem tu odvahu doposud neměl. Na to, zda mi oba odpoví „ano“, protože nevím, co bych dělal, kdyby jeden řekl „ne“. Bojím se toho, že se přeřeknu a vypadne mi z úst nějaký nesmysl. Vždy mám obavy, že moje svatební řeč je málo osobní nebo někomu bude připadat úplně cizí, vždyť každý vyrůstal a byl vychováván v jiném prostředí. Párkrát jsem měl obavu, zda ženich neupadne nebo nevěsta neomdlí, ať by bylo příčinou cokoli. Občas mě napadne, že z veřejnosti se ozve hlas nějaké zhrzené milenky nebo milence, že svatba nabude na větší dramatičnosti hádkou příbuzenstva a podobně. V neposlední řadě myslím také na to, aby se státní znak zavěšený kolem mého krku neuvolnil z očka řetězu a neodkutálel se pryč.
Naštěstí většina mých obav se doposud nevyplnila a mám pocit, že jsem měl štěstí na šťastné svatby. Doufám tedy, že páry, které jsem oddal, jsou a budou šťastné i roce 2014 a dalších letech.
Bohuslav Matuška, člen RO TOP 09 Praha 2
