Znovu a znovu se někteří lidé pokoušejí přesvědčit ostatní z jejich komunity, tj. obce nebo (z řeckého polis – město, čtvrť, občanství), že to jsou právě oni – politici (politikoi – ti kteří se starají o polis), kdo se budou nejlépe starat o společné, o společnost, o to, co je veřejné. Znovu a znovu tomu mnozí nechtějí věřit a mají pro to mnohé dobré důvody. Znovu a znovu se mnozí z těch, kteří dříve přesvědčovali ostatní o svých dobrých a čistých úmyslech, propadají do zneužívání svého postavení a své moci.
Jaké jsou vlastně charakteristiky této touhy po „moci“ a jaké jsou hodnoty, které tuto moc mohou usměrňovat, aby nezničila svého nositele? Jaký je tedy éthos (řecké slovo, jež popisuje ideál odpovědného jednání a jeho niterný základ) a z něj pramenící etické principy?
Polis – věc veřejná
To, že žijeme v polis, tedy v obci, společenství osob, tedy ve vztazích nejen blízkých (muž – žena, rodič – dítě), ale ve vztazích, jež určují další strukturu obce, znamená, že vždy někdo této obci bude chtít dávat nějaký řád, směr, rozvoj podle svých nejlepších představ. Ostatní to mohou chápat buď jako útok na své svobody nebo jako pomoc v dalším rozvoji svých osobností a rozvoje celé obce. Lidé v polis se vzájemně setkávají a spolupracují – jde o součinnost jednotlivých lidských svobod, jež vytvářejí něco nového pro obec. Ten, kdo tuto činnost chce řídit, musí předkládat nějaký princip, podle kterého se všichni zařídí podobně, jako dirigent orchestru stmeluje svou vlastní myšlenkou všechny hráče a nestačí mu, že všichni znají partituru. Je to on, kdo dá celku život a přesto on sám nehraje na žádný nástroj. Aristoteles tento princip nazýval éthos – usměrňující princip a z něj odvozuje jakoukoli další etiku – zvyky či obyčeje lidského jednání. Stoa tento princip nazývala logos, kterému se moudrý má podřídit. Tento éthos však není žádným psaným zákonem, ale vnitřním řádem věcí, který politik má umět nahlédnout a dle něj řídit věci vnější – polis. Jinak se stává jen diktátorem a zajatcem moci.
Správa polis se tedy řídí éthosem, který má prezentovat a předkládat ten, kdo obci předsedá. To může být jedinec, nebo skupina lidí. Moc a svoboda ostatních se rozvine plně jen podle tohoto éthosu, podobně jako hráč v orchestru si nemyslí, že by sám mohl něco v partituře změnit a neřídit se dirigentem.
Každý, kdo se takto projevuje v polis, se odkrývá – ukazuje něco ze svého vlastního éthosu, něco ze svých hodnot, které ho řídí. Odkrývání samo je vlastně konání pravdy (pravda v řeckém pojetí), odkrýváním se odhaluje onen pravý základ každého (pravda v židovském pojetí).
Moc
Každý, kdo se odkrývá v polis veřejně, chce moc a snaží se ji uplatnit. Každý politik chce moc. To není nic špatného. Bylo by divné, kdyby moc nechtěl. Moc jednoduše znamená, že něco je v mých schopnostech, že mohu, nejsem bezmocný, ale mohu něco dělat nebo měnit. Moc bývá často chápána individualisticky a je úzce spojena se svobodou. Řecké autexousia – často překládáno jako svoboda nebo moc znamená dle celé myšlenkové politické a filozofické tradice „jednat ze své vlastní podstaty“. Svobodný a mocný je ten, kdo jedná sám podle sebe. Moc znamená schopnost kontrolovat, ovládat a řídit své okolí a chování různých entit v něm. Je to však vhodné pro polis? Říkáme často, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. To je přesné popření pojetí pravé svobody a osoby. Svoboda jednoho začíná právě tam, kde začíná i svoboda druhého. Moc se plně projeví v rozvíjení moci ostatních, tím, že umožním, aby druhý také „mohl“, byl schopen. Opět je to podobné jako s dirigentem a orchestrem. I moc dirigenta musí být usměrňována – on má partituru, představený obce, politik, má niterné zákony – éthos, kterými řídí a usměrňuje věcí vnější. Moc a svoboda jsou podřízeny éthosu a v jeho službě. To je jejich pravé místo. Proto je legitimní usilovat o moc, ale je důležité ji mít podřízenu nejen nějakým psaným zákonů, nýbrž éthosu. Jinak se dostaneme do konfliktů, jež jsou popsány v antických tragediích (konflikt mezi zákonem a ethosem), kde hrdinou je ten, kdo se vzepře zákonu, aby upřednostnil éthos.
Deformace moci
Moc a svoboda, jež nemají hranice éthosu, tedy jsou bez omezení, jsou beztvarým hybridem – tím nejstrašnějším co může z člověka být, jak to popisuje již Homér v Illiadě. V tomto okamžiku je lidské já zahlceno samo sebou, svou mocí, není ničím usměrňováno a autorita se deformuje na aroganci. Stává se sebestřednou propastí, do které strhává vše kolem sebe. Moc se stává středem a vše jí musí sloužit, místo aby moc sloužila a byla podřízena nějakému éthosu. Politik v takovéto situaci propadá do tzv. „syndromu mocenské pýchy“, jež v roce 2009 američtí psychiatři (Owen a Davidson) začlenili do diagnostické příručky Americké psychiatrické společnosti (DSM IV™) mezi „získanou poruchu osobnosti“. Tato porucha projevující se dle nich u politiků, magnátů atd. se projevuje mnoha příznaky narcistické poruchy a má i vlastní syndromy, jako např.:pocit morální oprávněnosti při všem co dělají je velmi mohutný, z čehož plyne uhýbání před rozvahou, zda je nějaký postup praktický, co bude stát nebo jaký bude výsledek. Dále sem patří „neotřesitelná víra, že „mne jakýkoli soud ospravedlní“; sklon mluvit ve třetí osobě a sklon používat plurál majestaticus, královské „my“; neklid, nesoustředěnost, roztěkanost, bezohlednost, nedbalost, neodpovědnost a vznětlivost.
Deformace moci u lidí v čele organizací se také projevuje následně: lhostejnost k utrpení druhých lidí a nedostatek empatie; bezohlednost při jejím výkonu; vyhledávání obětních beránků; korupce moci…
To vše ukazuje, že moc bez míry je destruktivní pro okolí i pro nositele. Moc potřebuje éthos, tedy etické principy a hodnoty.
Hodnoty a základ etiky
Namísto principů je vhodnější stavět hodnoty, protože ty jsou více vázány na emoce, ale zároveň jsou propojeny s rozumem. Hodnotu si totiž nemohu vymyslet, ale poznávám ji.
Mnohé dnešní psychologické školy ve spojení s daseinanalýzou se shodují na Franklově pojetí hodnot, kdy se nemluví primárně o obsahu hodnot, ale o jejich struktuře. Frankl rozlišuje tři oblasti hodnot v následujícím pořadí: zážitkové, tvůrčí a postojové.
Na prvním místě jsou hodnoty zážitkové – člověk je vždy primárně aktivně pasivní – receptivní a reagující na podnět. Zakoušíme a rádi zažíváme různé události a zážitky. Zážitky utvářejí i naše emoce a naši morální intuici. Zážitky se někteří pokouší zpracovat na zkušenosti a tak mohou přejít od morální intuice k morálnímu uvažování a soudu.
Druhou oblastí jsou hodnoty tvůrčí. Tvoříme na základě zážitků a zkušeností. Tvořit znamená něco přinést na svět, v polis to znamená něco vytvořit pro obecné dobro, aby se svoboda ostatních mohla dále rozvíjet. Naplňování tvůrčích hodnot je vlastně silná sociální a politická aktivita. Jádrem této činnosti je primárně altruismus a kooperace. V tvůrčí činnosti je kooperace všech složek – politika i obce výhodná z dlouhodobého hlediska i opakování voleb (viz ekonomická teorie her).
Třetí oblastí jsou hodnoty postojové, které mi ukazují i v situaci utrpení či odmítání důvod mého jednání, proč a pro koho něco dělám nebo dělám. Dávají nám sílu vydržet každé proč. Tyto hodnoty vážou a staví, jsou zvnitřněné a nejsou to jen vnější principy, přitahují a člověk se k nim nemusí nutit, protože je poznal jako pravdivé, dobré a krásné.
Tento základ etiky je pak v teorii modelu morálního rozhodování všech fázích vývoje kultur a politických systémů shrnut do pěti pojmových dvojic: poškozování / pečování; férovost / reciprocita; úzký okruh / loajalita; autorita / respekt; čistota / posvátnost. Jako celek pak slouží i k rozlišování mezi liberály a konzervativci (Graham et al. 2010).
Základ těchto pojmových dvojic je vyjádřen oním nejstarším pravidlem lidství, které helensko-judaisticko-křesťanská tradice nazývá „Zlaté pravidlo“ a jež zní:
„Co chceš, aby druzí dělali tobě, to dělej ty jim“.
Tím politik pracující pro polis může naplňovat lidství.
Tyto hodnoty by měl mít na mysli každý, kdo pracuje pro polis (politik) ve skupině, která se zaštiťuje Tradicí, Odpovědností a Prosperitou.
