Ač si to leckdo nechce přiznat, žije se nám nejlépe, co pamatujeme. A to i tady u nás na dvojce. Ale vždycky by to mohlo být ještě lepší. Jako každá čtvrť, i my máme na našem území opomenutá, bolavá místa, kolem kterých chodíme, jezdíme, koukáme na ně a už si ani nedovedeme představit, že by to s nimi mohlo být jinak. Ale když se nám blíží ty Vánoce, proč se trochu nepoddat bujné fantazii a představit si, že i na vředy na kráse města lze najít řešení. Jedním takovým bolavým místem naší čtvrti je nádraží Vyšehrad. Léta chátrající secesní budova, od roku 2001 kulturní památka, v rukách tajuplného soukromého investora, čeká na svůj konec a samotné místo bezpochyby na realizaci výnosného byznysplánu. Dnes je už jedno, zda Praha 2 mohla udělat více, aby budovu získala do svých rukou. Ani lamentování, že nejsou zákonné prostředky, jak donutit majitele, aby budovu nenechával dále chátrat, úplně neobstojí. I za současné situace můžou odpovědné instituce dělat více, jen by musely chtít!
Zkusme si tedy představit vánoční zázrak: politická reprezentace dvojky vstoupí do jednání se současným majitelem, využije značné příjmy z privatizace bytového fondu a budovu odkoupí. Za peníze města je budova zachráněna a opravena. O Vánocích roku 2020 představitelé radnice slavnostně otevírají nové kulturně-společenské centrum Nádraží Vyšehrad. V té době už ožívají oblouky Železničního mostu, jsou zde kavárny, galerie, obchůdky. Revitalizace celého místa si získává světovou pozornost. Ne, nebylo to rozhodnutí ekonomické, stálo to spoustu peněz. Ale stálo to za to. Stal se zázrak!
Ne, zázraky se přece nedějí, a to ani Vánocích…
Mgr. Jiří Š. Cieslar
