A zase ta zpropadená Unie

Čas od času rozvíří veřejnou debatu v České republice zásadní zpráva o tom, jak „zlá“ Evropská unie a „byrokraté“ z Bruselu ztrpčují život občanům nesmyslnými regulacemi a nařízeními. Tu nám zakazují pomazánkové máslo, tu stanovují emisní limity sekaček na trávu a naposledy ohrozili bezpečnost nás všech tím, když (zřejmě „nikým nevolení“) europoslanci schválili dne 14. 3. ve Štrasburku návrh směrnice o omezení držení některých typů poloautomatických zbraní. 

Přiznám se, že mi tento způsob informování o děni v Evropské unii vadí a to především pro nízkou úroveň debaty a zásadní neznalost základních faktů a procesů, jakým k přijmutí takových rozhodnutí dochází. A ač nejsem myslivcem ani sportovním střelcem, rozhodl jsem se na tuto problematiku blíže podívat.

Tedy: co přesně vlastně bylo schváleno, jaký bude následující legislativní postup a jaké mohou být dopady v každodenním životě občanů České republiky (tedy minimálně těch, kteří jsou majitelé střelných zbraní)?

V úterý 14. března 2017 přijali na posledním plenárním zasedání Evropského parlamentu europoslanci „Legislativní usnesení o návrhu směrnice o kontrole nabývání a držení zbraní“. Svým rozsahem spíše nevelká směrnice o necelých 4 stranách textu chce zpřesnit současnou legislativu „s cílem zamezit zneužívání palných zbraní pro trestnou činnost a to s ohledem na nedávné teroristické činy“. Je totiž smutnou skutečností, že střelné zbraně použité při nedávných útocích v západní Evropě (útok v židovském muzeu v Bruselu v květnu 2014, útoky v Paříži v listopadu 2016) pocházely z Balkánského poloostrova, členských i nečlenských států EU, popř. ze Slovenska, a jednalo se převážně o nedostatečně znehodnocené automatické zbraně. Nová směrnice proto obsahuje návrh na zvýšení sledovatelnosti všech palných zbraní a jejich hlavních částí s tím, že tyto by měly mít jasné, trvalé a jedinečné označení. Dále navrhuje, že by palné zbraně pro vojenské použití, jako například AK47 a M16, měly být pro civilní použití zakázány. Omezení se má také týkat krátkých poloautomatických zbraní se zásobníkem na více než 20 nábojů a dlouhých poloautomatických zbraní se zásobníkem na více než 10 nábojů. Nelegálními se stanou také dlouhé střelné zbraně, které mají skládací či teleskopickou pažbu a lze je proto snadno ukrýt.

Dle odpůrců tohoto návrhu směrnice tkví jádro problému v tom, že tato vyhláška zakazuje držení některých dnes běžně rozšířených typů poloautomatických zbraní, popř. těch poloautomatických zbraní, které vznikly úpravou původně plně automatické zbraně (pozn. autora: poloautomatická zbraň je taková zbraň, u níž se opětovné nabití děje v důsledku předchozího výstřelu a u které konstrukce neumožňuje více výstřelů na jedno stisknutí, tzv. střelbu dávkou – to umí automatická zbraň). Dle návrhu směrnice se jedná o takový typ poloautomatických zbraní, které jsou doplněny neodnímatelným zásobovacím ústrojím umožňující vystřelení vysokého počtu nábojů, popř. poloautomatické zbraně v kombinaci s vysokokapacitním odnímatelným zásobovacím ústrojím, které by měly být pro civilní použití napříště zakázány.

Zde se dostáváme k jádru celého sporu, kterému jako laik, který není rekreačním, ani profesním střelcem v pravdě nerozumím. Proč je podle některých kritiků této evropské směrnice nutné mít mezi civilní populací rozšířené zbraně, ze kterých lze vystřílet na jedno nabití více než dvacet nábojů? Který člen myslivecké jednoty chodí po lese s dlouhou palnou zbraní se zásobníkem na více než deset nábojů, nebo znáte takového, který má zbraň se skládací pažbou umně schovanou pod kabátem, aby snad nevyplašil příslovečně vychytralá divoká prasata? Neobstojí ani argument o zákazu v současnosti běžně rozšířených poloautomatických zbraní. Tyto zbraně budou i nadále legální a to dokonce i s nadlimitním zásobníkem. Nelegální se stanou pouze nově pořízené poloautomatické zbraně, a to až po implementaci této směrnice do národního práva. Tato úprava tedy nemá žádný vliv na dnešní držitele legálních zbraní s většími zásobníky, pouze zpřísňuje nabývání a držení tohoto typu zbraní v budoucnosti. 

Skutečně nejsem přesvědčen o tom, že více zbraní ve společnosti znamená automaticky více bezpečí a statistiky ze světa jednoznačně ukazují, že ve státech kde je kultura držení zbraní vysoce rozšířena (USA, Finsko, Francie), zemře rukou frustrovaných střelců daleko nejvíce obětí.

Nakonec si dovolím podotknout, že návrh legislativní normy schválené teprve v prvním čtení 14. března ve Štrasburku je „pouze“ směrnicí – jedná se tedy o právně nejméně závaznou legislativní normu, která pouze zavádí minimální standard a ponechává členským zemím možnost volby, jak schválená pravidla uvést v život. Jde tedy ve finále o (nejen v České republice) oblíbené rétorické cvičení na téma „zlý Brusel“, které může krátkodobě přinést něco málo politických bodů, ale v dlouhodobém horizontu zpochybňuje projekt, na který jsme ekonomicky i bezpečnostně značně vázáni.