Česká republika nabídla v posledních měsících poněkud chátrajícím západním demokraciím odvážnou inovaci: vládní subjekt, který se vydává za politickou stranu, ale ve skutečnosti politickou stranou není, neboť je to v podstatě soukromá firma podnikající v politice.
Ač se v tomto subjektu údajně rozhoduje naprosto transparentně s pomocí vnitrostranických referend, a snad i proto se jmenuje Věci veřejné, nikdo ve skutečnosti neví, jak se v něm rozhoduje. „Strana“ má předsedu, který se nezdá být jejím skutečným předsedou, a povídá se, že ani není skutečným ministrem vnitra.
Vlastní-li politický subjekt jeden člověk, má to ovšem svoje výhody. Není třeba vést dlouhé diskuze například o tom, zda politické uskupení, které se do Poslanecké sněmovny vyšvihlo zásluhou boje s politickými dinosaury, má či nemá jít do vlády plné dinosaurů. Takové otázky je možné operativně vyřešit například telefonátem do soukromé bezpečnostní agentury.
Nyní se VV rozhodly svůj naprosto transparentní image ještě vylepšit tím, že jednání jejich poslaneckého klubu budou v budoucnosti utajená. Je tomu tak proto, že debaty z jednání klubu ve Sněmovně jsou prý slyšet až na chodbu, kde stojí novináři.
Jenže poslanci VV jen těžko najdou opravdu klidné místo. Pokud by se například chtěli scházet příště na ministerstvu vnitra, kdo zaručí, že jejich debaty neodposlechne někdo z mnoha tisíců nespokojených policistů a státních zaměstnanců, kteří sepisují petice za odstoupení ministra?
Ministerstvo školství je ještě horší nápad. Prohýbá se pod tolika skandály, včetně titěrných diskuzí o tom, zda jmenovat náměstkem politického extremistu, nebo zda má ministr právo bohatě odměňovat lepou vrchní ředitelku a psát jí seminárky, že klid je vyloučen. Ministra pro místní rozvoj za VV pro změnu vyšetřuje policie kvůli podivné zakázce jeho bývalé firmy.
Nabízí se ministerstvo dopravy, jenže tam zase ministra neustále obtěžují novináři a koaliční partneři jakýmisi nesmysly o sledování politiků na Praze 11 jeho bývalou firmou. Možná nejlepší by tedy bylo schůzovat doma u faktického majitele strany. Kdo ještě dokáže zajistit dostatek klidu, když ne manželský pár sestávající ze dvou vysokých ústavních činitelů-- ministra a místopředsedkyně PS? Vypomoct přitom může i ministrův bratr, který nyní spravuje ministrovu bývalou firmu, pro kterou je utajování posláním a pro níž by měla být hračka dokonale zakonspirovat menší poslanecký klub.
Ale vážně: uvědomíme-li si, že tento poněkud komický politický novotvar spolurozhoduje například o tom, zda se z důchodového systému vyvedou desítky miliard do rukou soukromých fondů nebo o vládních škrtech, měli bychom se trochu bát. Ještě že máme pana prezidenta, který neváhal s touto transparentně působící stranou uzavřít tajnou dohodu, když šlo v koalici do tuhého, a tím se zaručil za to, že ať už „strana“ jedná v jakémkoliv stupni utajení, bude to nakonec přece jen ku prospěchu nás všech.
Zdroj: Jiří Pehe, Právo, 3. 3. 2011
