V každém člověku žije skrytá bestie, a ty rudé zrůdy to dobře ví

Více než dvě desetiletí po konci komunistické totality, mají komunisté v naší zemi stále podporu necelé pětiny obyvatel. Jako by nikdy neexistovalo čtyřicet let nesvobody, jako by nikdy neexistovaly pracovní tábory, kde byli vězněni, týráni a vražděni političtí vězňové, jako by neexistovaly popravy zcela nevinných lidí a režim postavený na lámání lidských páteří.

Všem, kteří mají chuť rudé zlo relativizovat, vřele doporučuji si přečíst útlou knížku s názvem "Byly jsme tam taky" Její autorce Dagmar Šimkové, která v  ní popisuje svůj vlastní příběh, bylo v roce 1952 teprve 23 let, když na ni mladý příslušník StB při zatýkání před jejím domem zařval: "Jen se rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš". Mladá dívka byla na základě vykonstruovaného obvinění odsouzena za protistátní činnost na 15 let, další tři roky dostala za útěk z pracovního tábora. Z vězení byla propuštěna až v roce 1966, ztratila tak nejkrásnější léta svého života a přišla tak i o možnost mít vlastní děti. Za nejzásadnější odstavec celé její knihy považuji tento krutě pravdivý text:

"V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu udržet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré."

Položili jste si někdy otázku, jak je možné, že tak kulturní národ, jako byli a jsou Němci, ztratil rozum a dopustil vládu nenávisti - tedy nacismus? Pokud řekneme A, řekněme si i B, položme si otázku, proč tak kulturní národ, jako jsou Češi, ztratil rozum a dopustil vládu nenávisti - komunismus, přesto, že v letech 1945-48 musela být spoustě lidí známa fakta o zhoubnosti rudého režimu, milionech mrtvých v sovětských gulazích, popravách, znárodňování, zotročování a  devastaci inteligence na východ od nás. (Pravdu o  Katyni a 22000 zavražděných představitelů polské národní elity se komunistům dařilo tutlat ještě 40 let.)

Princip pravé komunistické myšlenky je stejný jako u nacismu - zapomeňte na líbivé a laciné věty o sociální rovnosti a vzletná slova o demokracii (vypouštěná z nevymáchaných rudých úst) - klíčové je v lidech probudit onu skrytou bestii, zahrát na strunu strachu a nenávisti a udělat z  lidí lehce manipulovatelné loutky.

To že stále máme v parlamentu stranu, která má v  názvu slovo KOMUNISTICKÁ je stejně ostudné, jako kdyby v německém Reichstagu ještě v polovině 60. let byla strana NACISTICKÁ. Souhlasím se senátní iniciativou vyvíjet tlak na KSČM, aby se přejmenovala. To slovo je pro ně něčím na způsob ochranné obchodní známky, jsem přesvědčený, že bude znamenat aspoň částečný odliv voličů. To považuji za minimum toho, co by se mělo stát. Ideální by samozřejmě bylo, pokud by byli hnáni k zodpovědnosti i konkrétní komunističtí zločinci, bohužel spousta z nich v poklidu dožila a zemřela. Šanci uspořádat komunistický "norimberský proces" jsme bohužel promrhali už zhruba tak před 20 lety.

Na námitky, že jsou důležitější věci než tato, odpovídám, že je to věc osobního hodnotového žebříčku. Já v tom svém mám úctu k lidskému životu umístěnou nad úctou k veřejnému majetku, jinými slovy relativizování památky zavražděných hrdinů této země považuji za ještě horší provinění než korupci a zpronevěřování peněz z veřejných rozpočtů. Jasně tvrdím, že řešit je potřeba obojí, záležitosti s vypořádáváním se s komunistickou minulostí už jsme se ale naodkládali dost. Navíc, domnívám se, že pojmenování a (alespoň částečné) potrestání zla může vést i k narovnání naší národní identity, zkrátka že třeba už bude méně platit ono normalizační "Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu". Morální marasmus v české společnosti nedávno dosáhl svého vrcholu, když nejvyšší ústavní činitel, prezident republiky Václav Klaus (společně s hrstkou svých věrných) zostouzel člověka, který měl odvahu se nepodvolit korupční chobotnici a který navíc v sobě našel odvahu se jí postavit. Dle mého názoru má Václav Klaus s představiteli komunistické strany společné minimálně dvě věci: 1. hrubý populismus a 2. hru na strunu nehezkých lidských vlastností občanů ČR (v případě Klause na strunu latentního rasismu, závisti a pokrytectví v každém z nás.)

Je důležité zůstat pozitivní, proto je třeba si říkat: třeba se opravdu blíží doba, kdy si svého prezidenta budeme moci opět vážit a třeba se blíží i doba, kdy hlásání zhoubných komunistických myšlenek bude (opravdu a nejen na papíře) trestným činem.