Pocházím z živnostenské rodiny – maminka dámská krejčová, otec malíř pokojů a dekorací, v 50-tých letech byl politickým vězněm. Do obecné školy jsem chodil v Sedlci, do měšt'anky v Kutné Hoře. Tam na gymnáziu (tehdy to byla jedenáctiletka), jsem v roce 1957 maturoval. Po maturitě jsem si vylepšoval „kádrový posudek“ jako dělník v místním SVA (Státní výrobny autodílů). Jen díky tomu jsem mohl v letech 1958 - 1963 studovat na Komenského evang. bohoslovecké fakultě. Po vojně jsem se oženil a s manželkou Jiřinou jsme vychovávali pět dětí. Nejprve jsm byl vikářem evangelického sboru v Nepomuku u Plzně. Tam jsem zažil krátkou liberalizaci poměrů, ukončenou srpnovou okupací. Ještě na začátku roku 1968 jsem inicioval znovupostavení sochy T.G. Masaryka na nepomuckém náměstí (brzy byla znovu odstraněna, ale nyní tam opět stojí !). Na podzim toho roku jsem odešel na Vysočinu, do tolerančního sboru v Proseči u Skutče, kde jsem působil 22 roků jako evangelický farář.
Vedle kazatelské, pastorační a katechetické činnosti a vlastně v přímé návaznosti na tuto stěžejní sborovou práci jsem se v komunistickém totalitním režimu angažoval v zápase za dodržování lidských práv. Mezinárodní pakty byly podepsány, vstoupily v platnost – ale u nás se nedodržovaly. Na protest i proti normalizačnímu marasmu jsem hned v lednu roku 1977 podepsal "Chartu 77". Tato skutečnost v příštích letech ovlivnila dosti podstatně můj život i život celé mé rodiny. Krácení platu, studijní ne-možnosti děti (střední i vyšší vzdělání si mohli doplnit dálkově, až po vyučenÍ) a nakonec odebrání státního souhlasu pro výkon povolání. V Proseči jsem ještě v listopadu 1989 stačil založit Občanské forum, jehož jsem se stal mluvčím.
Osobní svazek pod registračním číslem 25039 od roku 1975 na mě, jako na "Nepřátelskou osobu" s krycím jménem VYSOČINA, vedla Krajská správa StB Hradce Králové. Tento můj svazek byl v prosinci 1989 nebo v lednu 1990 údajně zničen.
V roce 1990 jsem ukončil svůj pracovní poměr faráře v Proseči a po přestěhování do Prahy jsem se dal k dispozici novému režimu, tenkrát nikoli politice, ale ve státní službě a správě. Nejprve jsem působil v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie jako referent specialista v oddělení monitorující náboženský extrémismus, později v oddělení studijně-archivním. Na podzim 1991 jsem byl pracovně přeřazen do odboru FMV pro uprchlíky, kde jsem ve funkci ředitele setrval až do rozdělení republiky. Dále jsem pracoval jako dokumentarista v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Potom jsem se zase vrátil k uprchlíkům. Byl jsem koordinátorem pomoci, nejprve jako externí pracovník Odboru azylové a migrační politiky MV ČR, posléze jako externí pracovník Diakonie Českobratrské církve evangelické (ČCE).
Stále se angažuji v nevládní a neziskové oblasti společenského života. Dlouhá léta jsem byl členem Výkonného výboru v občanském sdružení Centrum pro otázky migrace (COM). Působím rovněž v největší mládežnické organizaci na světě - v YMCA (Křesťanské sdružení mladých lidí). Podílel jsem se na znovuobnovení její činnosti u nás, hned v roce 1990. V letech 1991-1992 jsem byl předsedou YMCA v Československu a ještě i po roce 1993 předsedou YMCA v České republice. Nyní jsem místopředsedou pražského sdružení YMCA. Pravidelně se zúčastňuji sborového života v ČCE v Modřanech kde jsem presbyterem. Poslední tři léta jsem předsedou komise synodu „Cesta církve v letech 1945 až 1989“. S kolegy navštěvujeme archivy, studujeme dříve utajované dokumenty a výsledky své práce publikujeme v Knižnici studijních textů ČCE.
V počátcích politické strany Evropských demokratů jsem se na Praze 11 angažoval v této demokratické straně. Před minulými volbami také ještě v její integrační platformě. Dokonce jsem byl i na kandidátce, takže vím, jak chutná volební neúspěch. V nynějších a každých následujících volbách, však očekávám výrazný úspěch TOP 09. Věřím, že občané, místo „profláknutých“ a zkorumpovaných velkých stran, budou preferovat slušné a integrální, byť méně známé kandidáty menších stran. Jinak se u nás nic nezmění. Ono to však, ruku na srdce, po dvacetiletém, často neodpovědném zneužívání daru svobody, toho křehkého kvítku, změnu již chce – jako sůl.
Na Jižní město, do blízkosti Azylového domu v Donovalské, jsme se přestěhovali v roce 1998 ze Zbraslavi. Sledoval jsem rekonstrukci a přístavbu bývalých jeslí a výstavbu nového sborového domu a kostela Milíče z Kroměříže. Oboje projektoval můj dobrý, dlouholetý přítel, ak.arch. Jiří Veselý, polistopadový starosta Ďáblic. Stal jsem se členem „OS Společnou cestou“ a z bezprostřední blízkosti zažil „Vítězný únor 2009“ dobrodruhů na radnici Prahy 11. Profesionálně zdatnému týmu sociálních pracovníků a ohroženým matkám s dětmi vzali střechu nad hlavou, vysokým nákladem přebudovávali účelný Azylový dům na školku, kterou bylo možné zřídit opodál a s menšími náklady. Zrušili tak jedinečný projekt, který v architektonicky propojených objektech mohl poskytovat duchovní i sociální péči. To vše přes protesty informované domácí i zahraniční veřejnosti. Evangelíkům ze sborového domu zrušili parkoviště, ale prohráli soud a parkoviště musí obnovit. Neměli by vyhrát volby!
