Když hrabě Vrtba odešel jednoho zimního večera ze šlechtického shromáždění v Praze, uklouzl na chodníku a upadl. Jan Nepomuk Karel z Lobkowicz neváhal a poskytl neznámému pomoc. Pár měsíců po události mu přišla obsílka od soudu, se kterou se nechtěl zaobírat a zahodil ji do koše. Po chvíli přišel ke knížeti osobní sluha se slovy, že právě zahodil čtyři panství. V obsílce bylo totiž uvedeno, že ho svým univerzálním dědicem stanovil František Josef, poslední hrabě z Vrtby. Tímto dědictvím se z řadového knížete stal zakladatel nové, tzv. křimické větve Lobkowiczů, jejíž příslušníci žijí dodnes. Ale pojďme se nyní vydat v toku času na samý počátek křimického zámku. Na jeho místě stávala původně tvrz, na které v letech 1245–89 sídlil Půta z rodu Drslaviců, syn Protivy ze Žinkov. Ve druhé polovině 14. století vlastnil Křimice bohatý plzeňský měšťan Pertold Nussl, později Václav Točník. Rod Točníků zde hospodařil až do roku 1621. V polovině 17. století získává tvrz, tehdy ve velmi zuboženém stavu, Jaroslav František z Vrtby.
Jeho synovec František Václav nechal provést rozsáhlou přestavbu tvrze na zámek a zároveň ji opatřit bohatou sochařskou i malířskou výzdobou. Vznikl zde rovněž krásný zámecký park se sochami řeckých bohů, oranžérií a hřebčínem. V letech 1811–12 dostává hlavní budova především ve své střední části empírovou úpravu. Autory této přestavby byli patrně František Maxmilián Kaňka a František Ignác Prée. V roce 1830 získávají Křimice dle v úvodu nastíněného příběhu Lobkowiczové, kteří je drží až do roku 1948, kdy je zámek znárodněn a později předán do vlastnictví Škodových závodů. Ty jej necitlivě adaptují a využívají do roku 1964 coby internát svých učňů, o rok později objekt získávají plzeňské Domovy mládeže. V letech 1974 – 1994 byl areál v majetku Západočeského muzea v Plzni, následně byl vrácen původním majitelům, nicméně ještě řadu let byl využíván coby depozitář muzea. Až v roce 2007 mohla být zahájena postupná renovace.
Zámek se tak pyšní jedním unikátem: od svého vzniku nebyl ani jednou prodán. Byl pouze odkazován, děděn, znárodněn a restituován. Ruku v ruce s osudy zámku jako by šlo ono s pomíjivou životností rodu související heslo „Popel jsem a popel budu“, které si ostatně ponechali Lobkowiczové ve svém erbu po celou dobu, a to jako jediné české heslo na erbech příslušníků naší šlechty. V zámku dnes zaujmou postupně obnovované interiéry v přízemí, včetně tanečního sálu a lobkovicko-vrtbovské knihovny, která čítá téměř 20 000 svazků.
Patří tak k jedněm z nejrozsáhlejších dochovaných zámeckých knihoven u nás. Nejstarší tisky jsou v ní z 16. století. V bývalých stájích najdeme stálou expozici sterého zemědělského náčiní, které věnovaly rodiny Divišova a Tymošíkova z Podražnice. Postupně se sem navrací také část zámeckého mobiliáře, deponovaná za minulého režimu převážně na zámek Kozel. Z terasy na věži je hezký výhled na Plzeň s Radyní i další blízké okolí. Autorem malířské výzdoby zámecké kaple Povýšení sv. Kříže, která dnes slouží především svatebním obřadům, je barokní a rokokový malíř Julius Lux, výzdoby sochařské pak neméně slavný Lazar Widemann. Tomu náleží i skvostná socha sv. Jiří bojujícího s drakem na čestném dvoře, největší kamenná jezdecká socha v Čechách, která je bohužel od 70. let pro svůj havarijní stav obklopena bedněním.
Dle legendy stála svého autora dokonce i život. Když na hodech jeden ze šlechticů pronesl uštěpačnou poznámku ve smyslu, že „by se nikdy nemohlo státi, aby rytíř osedlal koně bez podkov tak, jak tomu je v případě křimické sochy“, citlivý a hrdý sochař Widemann neunesl posměch přítomných a ještě týž večer se probodl dýkou ve svém pokoji. Příjemné procházky nabízí také zámecký park, ve kterém se již několik let konají divadelní či filmové večery. Za návštěvu jistě stojí i nedaleký kostelík na Horničce, adaptovaný na rodinnou hrobku Lobkowiczů.
Rok 2015 je na českých hradech a zámcích ve znamení empíru. Křimice, nacházející se ve stejnojmenné plzeňské městské části, lze navštívit při mimořádných prohlídkách, které se konají například u příležitosti květnové Noci kostelů. Zavítáte-li sem, stane se vám patrně průvodcem sám nynější zámecký pán, poslanec Jaroslav Lobkowicz, který se na zámku narodil a s výjimkou nucené emigrace žije na tomto místě celý život. Je milé slyšet a především vidět, jak zámku s pomocí blízkých postupně vracejí dávno ztracený půvab a lesk. Radují se z každé maličkosti a dbají přitom více než kde jinde na to, aby nebylo vzkříšeno jen místo samotné, ale aby byl vzkříšen i jeho duch, kultura a dávné tradice.
Pavel Motejzík, Lukáš Mácha, Maják Plzně
Vítaný host v Plzeňském kraji. Čtvrtletník příznivců přírody, památek a lidí.
