Sociální demokracie zásobila republiku billboardy. Pominu-li legrační zobrazení ruky jakéhosi preláta s prstenem – autoři se zde pravděpodobně inspirovali kostýmy některé z oblíbených „novočeských“ čertovských crazy pohádek – text na billboardech není početně správně. Je to jako kdyby se předseda strany nechal vyfotit s hrdým úsměvem u počítadla s nápisem 1+1=4.
Nejsou-li billboardy početně dobře, nejsou-li odůvodněné rozumem, jsou tedy jen pocitové a to na úrovni oněch pohádek či komedií o popletených či nenasytných prelátech. Dovolím si proto tvůrcům kampaně pošeptat: ty pohádky nepopisují realitu – pracují s nadsázkou – opravdu - říká se tomu legrace.
Možná by se tyto tabule daly ještě využít i komerčně. Na kampani strany by se ušetřilo. Navrhuji sociální demokracii doplnit pod každý billboard jednoduchý název filmu: Bože, jak hluboko jsem klesla.
Ale trochu vážněji.
POČTY.
Modelový příklad. Jak vznikl církevní majetek? Nejčastěji tak, že držitel panství jako patron nechal postavit kostel. Kostel dal farnosti – tedy všem živým a zemřelým farníkům. Byl praktik a věděl, že pokud má kostel existovat i roky po jeho smrti, kdy v něm bude pohřben, musí zajistit jeho provoz a opravy. Proto tomuto kostelu jako „osobě“ připsal do zemských desek třeba dvě pole. Jedno na opravy, druhé na provoz – sloužení mší i za jeho duši. (Takovému poli se často říkalo např. Záduší či Mešnice.) Pole na opravy spravovali buď potomci patrona a věděli, že jednou za několik let výnos poslouží na opravy kostela, nebo je spravoval přímo farář, farnost. To, že to fungovalo, dokazují stovky dochovaných kostelů.
Po roce 1948 komunistický stát obě pole vzal a řekl, že se o potřeby provozu – platy kněží i o opravy kostela postará sám „s péčí řádného hospodáře“. Během 40 let z pole na údržbu investoval tak maximálně 2-3 úrody a z pole na provoz platil jen malou část jako nízké platy kněží. Při ceně pole cca 3Kčs na metr a ročním zisku cca 0,3 Kčs získal stát hodnotu polí zpět za cca 10 let. Za 40 let tedy cca 4x. Beru tak v úvahu ten nejméně lukrativní majetek.
Podle nového návrhu zákona nyní stát vrátí kostelu cca půlku či dvě třetiny obou polí a řekne, že už nebude mít povinnost o kostel se starat. Za druhou půlku pole stát zaplatí, ale zároveň tu půlku může prodat, takže o nic nepřijde. Je to pro stát nevýhodné?
Církvím stát zaplatí 59mld Kč a zároveň tyto miliardy může prodejem nevydaného majetku získat zpět. Stát se zároveň zbavuje povinnosti platit provoz církví - postupně bude platby snižovat po dobu 17let. Předtím za více než 60let využívání stát získal či mohl získat několikanásobek hodnoty původního celého majetku.
Tato transakce je totálně výhodná pro stát oproti současnému stavu. Je to dokonce zcela opačně než na billboardech. Vlády, které neřešily narovnání majetku, způsobily to, že ochudily stát o ztrátu hodnoty 20 let neudržovaného majetku a stát platil mnoho peněz i na nové církve, jejichž majetek nikdy nepřevzal. Nový zákon toto konečně řeší a navíc se jedná o velkou podporu ekonomiky, po které pořád volají ekonomové. Uvolní se množství pozemků, budov, majetku. Majetek bude dlouhodobě pronajímat a prodávat stát, vznikne mnoho menších příležitostí k podnikání po celé republice a hlavně půjde o postupný proces – každý rok něco.
Církve provádí a budou provádět z výnosu vráceného majetku množství práce, kterou stát tak dobře neumí – sociální a zdravotní péči, školství a kromě duchovního vedení i každotýdenní etické „celoživotní vzdělávání“ tisíců lidí . (Stát se je dnes nepříliš neúspěšně snaží suplovat etickou výchovou ve školách.) Každá koruna pro církve šla, jde a půjde do veřejné služby. Nebo snad znáte nějaké rody, které jsou bohaté tím, že měly příbuzné církevními představiteli? Určitě ne. Církve vkládaly svůj majetek do budov – dnes památek, do knih – dnes drahocenných unikátů, do uměleckých děl. Tento majetek nyní vydělává celé společnosti svou atraktivitou v cestovním ruchu - v nejrychleji se rozvíjejícím „průmyslovém odvětví“ v dnešním globalizovaném světě. Počty na billboardech tedy nesedí. Ale nakreslit tam ruku státu, která si bere měch a vrací váček by vůbec nebylo pohádkové, přízemně by se to ale blížilo všední realitě.
POCITY
Nechme už počty, ceny, peníze. Podívejme se na „pohádkové pocity“ ČSSD. Jsou opravdové? Zčásti jde samozřejmě o předvolební lež, pardon účelovou interpretaci, zčásti o neznalost ale i o skutečné podvědomé antipatie. Stále nás totiž prostupují smyšlenky Zdeňka Nejedlého, který nadělal z hudebních skladatelů, umělců, vlastenců i lidí středověku či baroka komunisty a z lidí víry reakční živly. Jeho dezinterpretace pronikly za desetiletí školami, ovlivnily žáky, studenty a nakonec i ty normalizační či pozdější legrační pohádky a komedie, z nichž si odnášíme karikaturu historie…
Navrhuji. Berme billboardy ČSSD shovívavě jako nepříliš podařený pokus o vtip a zkusme se občas zamyslet nad tím, jestli bychom si neměli poopravit stereotypy o historii. Přece jen jsme je mnozí získávali před řadou let na základní škole.
