Státy Evropské unie se v posledních letech potýkají s mnoha problémy, které ohrožují bují integrační procesy, jež zásadním způsobem ovlivnily dějiny evropského kontinentu po druhé světové válce. Vystoupení Velké Británie z Evropské unie, koronavirová pandemie, rozvrácené veřejné finance, akcelerující inflace, nebezpečí energetické chudoby a současný tragický válečný konflikt na Ukrajině ukazují potřebu dalšího prohlubování evropských integračních procesů. Důležitou součástí tohoto procesu je společná evropská měna mající jak svůj politický, tak i ekonomický rozměr.
Zaměříme-li se na ekonomický rozměr eura, pak jedním ze základních způsobů rozhodování v tržní ekonomice je princip porovnávání přínosů a nákladů. Jaké jsou přínosy zavedení společné měny? Z mikroekonomických výhod se nejčastěji uvádí eliminace kurzových rizik, snížení transakčních nákladů a transparentnost cen a mezd, z makroekonomických pak eliminace kompetitivních devalvací.
V případě české ekonomiky, která patří к vysoce otevřeným ekonomikám zcela závislým na zahraničním obchodu, zvlášť do popředí vystupují kurzová rizika spočívající v nepředvídatelném vývoji měnového kurzu. Platí, že posílení koruny způsobuje ztráty exportérům, a naopak vede к ziskům importérů. V opačném případě oslabení koruny jsou to exportéři, kteří tvoří zisk, naopak importéři jsou ve ztrátě. Právě ona časově a kvantitativně nepředvídatelná volatilita koruny vytváří neúměrná rizika v oblasti finančního plánování, proti kterým se účastníci zahraničního obchodu nejčastěji poměrně nákladně zajišťují (hedging) prostřednictvím měnových derivátů.
Za makroekonomickou výhodu eura je považována eliminace kompetitivních devalvací spočívajících v záměrném oslabování domácí měny s cílem podpořit exportéry, zvýšit domácí produkci a snížit nezaměstnanost. Právě měnové války doprovázené válkami obchodními byly jednou z hlavních příčin destabilizace světové ekonomiky v meziválečném období. Proto po zániku Brettonwoodského systému pevných, avšak přizpůsobitelných kurzů v 70. letech a po výrazných problémech Evropského měnového systému v 90. letech minulého století se společná evropská měna euro stává prostředkem zabraňujícím snahám národních vlád o získání neférových konkurenčních výhod. Nemožnost použití kompetitivních devalvací byla obzvlášť patrná v době světové finanční krize v letech 2007 až 2015, která v případě většiny evropských ekonomik s výjimkou Řecka znamenala ve srovnání s Velkou depresí z 30. let 20. století relativně malou recesi okolo pěti procent HDP.
Mezi nejčastěji uváděné náklady společné měny patří ztráta autonomní měnové politiky a možnost vzniku asymetrických šoků. Domnívám se, že v českém prostředí je příliš zveličována možnost samostatné měnové politiky, a to z několika důvodů. Výrazné zpřísnění měnové politiky prostřednictvím vyšších domácích úrokových sazeb vede jednak ke stimulaci přílivu krátkodobého kapitálu a poté к posilování měnového kurzu s následkem tlumení exportu a dále к růstu zahraničních úvěrů pro domácnosti a firmy. Současně platí, že v rámci keynesiánského přístupu bývají uváděny další bariéry účinnosti monetární politiky, jako jsou past likvidity, investiční past, časová zpoždění a podobně. Nebezpečí asymetrických šoků vyžadujících v zasažených ekonomikách odlišnou hospodářskou politiku není nutné v podmínkách české ekonomiky přeceňovat, neboť silná provázanost české ekonomiky s ekonomikou Německa, hrajícího v eurozóně rozhodující roli, dopady těchto šoků výrazně snižuje.
V rámci odborné veřejnosti lze v posledních dvou letech pozorovat, že řada bývalých odpůrců eura dnes vystupuje vůči společné měně mnohem méně odmítavě než v minulosti, u řady z nich je postoj k euru neutrální. Jestliže do našich ekonomických úvah zahrneme i politickou dimenzi eura jako prostředku к vyjádření evropské sounáležitosti, pak není pochyb o tom, že česká společnost a česká ekonomika by co nejdříve měla společnou evropskou měnu přijmout. Je tedy zcela logické, že jedním z opěrných bodů hospodářského programu TOP 09 „Česko musí zrychlit“ je téma přijetí společné evropské měny eura.
