Často slyšíme nářky na to, že se na jedné straně politici nechovají kulturně a na druhé straně, že lidi politika nezajímá, že ji považují za špinavost. Je to pravda? Myslím, že ne úplně. Pravdou je, že jen málokomu se chce stát se členem politické strany, trávit stovky hodin na schůzích a trpělivě prosazovat svůj názor až do doby, kdy se dostane na volitelné místo na kandidátce a pak může své názory prosazovat v obci, na kraji či někde výše. Většina lidí zcela oprávněně a užitečněji věnuje svůj čas po náročném zaměstnání rodině a pak regeneraci - sportu, zábavě, cestování, vzdělávání. Ale pak přijde chvíle, kdy by se člověk potřeboval vyslovit - když mu ruší oblíbený park, když se staví u jeho domu továrna či když bourají kulturák u Radbuzy, který považoval za neměnnou část města. Zrovna nejsou volby a zdá se mu, že s obecními či krajskými politiky nejde komunikovat. Na protesty a petice reagují odmítavě nebo dokonce arogantně. Co s tím?
Politici musí s lidmi o zásadních věcech mluvit. Ale jak? Na radnice chodí se stížnostmi a náměty vždy jen několik stejných lidí, nudná zasedání zastupitelstev bývají prázdná, nikomu se nechce číst přeplněné úřední desky ani na vývěskách, ani na internetu.
Po mnoha zkušenostech jsem přesvědčen o tom, že jednou z cest je veřejné plánování. Co to je? Zjednodušeně řečeno: Aby se politici dozvěděli názor lidí na rozvoj města či kraje – např. na územní plán, na výstavbu hřišť, na rozvoj škol, na zeleň, na úpravy nábřeží, na vedení chodníků, cyklostezek, pěších cest v krajině atd., musí s lidmi mluvit. Ale ne tak, že vševědoucí pan architekt či investičák vysvětluje na veřejné prezentaci 3 hodiny několika zájemcům své úžasné představy a pak se dá 15 minut na diskusi, v níž je většinou dotazujícímu se vysvětleno, že nepochopil něco z toho, co bylo prezentováno.
Opravdovým projednáním je to, že se diskutuje ještě před zadáním projektu. Na jednání se sejdou lidé jako na pohodovou akci s dostatkem času i občerstvením. Diskusi nevedou politici, ale moderátoři. Politici mohou být jen běžnými účastníky. Po krátkém představení problému např. architektem jsou vyzváni lidé k podávání nápadů, námětů, čehokoliv co je napadne. Vše se zapisuje a pak se podle zájmu lidé rozdělí nad jednotlivými nápady do skupin a řeší, diskutují spolu. Výstupy ze skupin se pak zpracují a následně – třeba druhý den všichni účastníci hodnotí náměty a nápady např. přidělováním bodů. Je zajímavé, že se často dojde k velice zajímavým nápadům, které pak může podpořit zastupitelstvo a zadat architektovi jako podmínky. Nejcennější devizou rozvoje je přeci aktivita a nápady lidí.
Už slyším poznámky čtenářů... Ne, nejsem naivní, mám tuto metodu vyzkoušenou.
Kdyby takto diskutovalo město Plzeň s občany, možná by se dozvědělo, že poté, co se postavily všechny ty objezdy, nadjezdy a podjezdy a snížila se doprava v centru, lidé si nepřejí nové Plazy, Kauflandy či Corsa, která auta přivedou zpátky do středu Plzně. Ale možná by byl názor obyvatel jiný. V každém případě by město znalo názor obyvatel. Podobné je to s novým divadlem. Lidé by řekli, jak velké a jaké divadlo chtějí ještě předtím, než se architekti rozmáchli.
Stejně tak kraj. Do priorit evropských dotací nedal galerie, pak si vzpomněl, že by byla jedna v Plzni dobrá, připravil architektonickou soutěž a pak nebyl schopen ani se svými stovkami úředníků napsat žádosti a sehnat dotace. Nyní vymýšlí, že by ji vtěsnal někam mezi prodejny textilu v plánovaném obchoďáku Corso na místě kulturáku. Proč se nezeptal obyvatel?
TOP 09 a Starostové jsou proti takovýmto náhlým improvizacím se stovkami milionů. Příprava každé stavby musí být dlouhodobá, drobná práce, ve stadiu projektu se musí šetřit každá koruna a předem je nutné znát názor obyvatel. Chceme proto jasně prosadit metodu veřejného, komunitního plánování, metodu opravdové diskuse do přípravy krajských koncepcí. Chceme dát lidem jistotu, že se mnohou zapojit do opravdové diskuse ve chvíli, kdy o něco jde a pak se neobávat, že je čeká od politiků nějaké nepříjemné investiční překvapení.
