Denně se setkáváme se spoustou zpráv. Vesměs jsou to zprávy špatné. Někdy šokující. Prezident ukradl pero. Rodiče týrali svého syna. Parta mladíků okradla stařenku. Hejtmanovi se proměnilo víno v sedm milionů. Musím pokračovat? Myslím, že ne.
V záplavě špatných zpráv nemáme čas vnímat ty dobré. Vlastně je ani neslyšíme. Částečně proto, že jsme se odnaučili je vnímat, částečně ale také proto, že nám nejsou předkládány. Sdělovací prostředky nás o dobrých věcech neinformují. Pochopitelně, že záměrně, ale s odůvodněním souhlasit nemohu. Dobré zprávy by nás totiž prý nezajímaly. Jsem možná zvláštní, ale já osobně bych dobré zprávy rád. A znám mnoho lidí, kterým by také nevadily.
Ovšem z nedostatku dobrých zpráv bychom mohli vinit zejména média. Jenže já rád začínám u sebe a proto také vím, že si dobrých věcí mnohdy ani nevšimnu. Často nadávám a vím, že tak dělá většina z nás, jak je to u nás v Čechách špatné. Někdy mám pocit, že to tady již vůbec za nic nestojí. A přitom vím a každý den se o tom přesvědčuji, že nás na každém kroku provázejí dobré věci a větší či menší radosti.
Když jsem začínal ve funkci starosty, je to již téměř deset let, a scházelo mě ještě dost času do třicítky, měl jsem pocit, že smysl mají jen velké věci. Že musím postavit hodně bytů, opravit a zpřístupnit co nejvíce památek, postavit co nejvíce komunikací nebo vodovodu. Něco těchto představ se mi podařilo naplnit a přiznávám, že to bylo fajn. Během let jsem si ale také všiml, že stejně, možná i více, radosti udělám lidem maličkostmi. A když jsem si uvědomil, že spoustu radosti udělá dobře myšlená maličkost, začal jsem si jich také všímat.
Časem jsem také měl možnost pohovořit s lidmi, kteří pocházejí z chudších krajů než jsou ty naše, případně s těmi, kdo je měli možnost navštívit. Mluvil a setkal jsem se s lidmi, kteří jsou těžce nemocní nebo mají těžce nemocné blízké. Pravidelně se setkávám s dětmi a mládeží z dětských domovů. Přátelé, tam teprve člověk zjišťuje, co je neštěstí.
Nejsem spokojený s vývojem v naší společnosti. Jako člen vládní strany dokonce ani v mnohém nesouhlasím s tím, co se dnes děje a bohužel ani některým krokům vlády nerozumím. Ale i přesto se snažím vnímat dobré věci.
Každý den se setkávám s lidmi, kteří mě mají rádi a já mohu mít radost, že mám rád je. Každý den se setkávám s někým, kdo umí být milý a umí se usmát. Každý den mohu někomu pomoci, byť maličkostí a téměř každý den mě někdo stejným způsobem oplatí. Mé děti nemají hlad a mohou chodit do školy. Když jsou nemocné, mohou jít k lékaři, stejně jako moji rodiče, kamarádi a blízcí. Každý rok naše obec dostane nějakou dotaci a tak můžeme udělat něco pro občany a pro nás všechny. Když se vydám do světa, vidím jak lidé z okolních obcí zvelebují krok za krokem svá bydliště. Všímám si toho, jak města rostou do krásy, že mohu občas jet po opravené silnici nebo novém úseku dálnice, i když za těmi německými ještě pořád zaostáváme. Všímám si toho, že se do naší přírody vracejí zvířata, která jsme na některých místech téměř vyhubili, naše řeky jsou čistější a památek je stále více opravených. Ano, některé nemocnice se zavírají nebo se omezuje jejich provoz, ale někde se otevírají nové, případně se postupně opravují.
Ano, kdyby chytrolíni nerozkradli v naší zemi miliardy a politici jim v tom mnohdy nepomohli, měli bychom se jistě lépe a naše země by byla krásnější a její ekonomika zdravější. Netvrdím, že by řada z nich neměla být za mřížemi. Nemohu a nechci však tvrdit, že se nic nepodařilo. Musel bych se takovým tvrzením dotknout mnoha dobrých, pracovitých lidí a nadšenců, kteří za každodenními zázraky stojí.
Uvědomování radostných maličkostí jsem si naordinoval jako součást duševní hygieny. Při každodenní záplavě „dobrých“ zpráv z médií bych se totiž brzy mohl ocitnout v péči odborníků na léčbu duše.
Zkusme to, prosím, společně. Alespoň občas se porozhlédnout kolem sebe a všimnout si něčeho hezkého, dobrého. I kdyby to měla být jen maličkost. Budeme-li toto praktikovat pravidelně, jistě nám bude časem všem lépe a třeba se na sebe začneme opět i usmívat.
