Včera proběhla 13. zahradní slavnosti v Meditační zahradě a Památníku obětem zla v Plzni Doudlevcích pana Luboše Hrušky. Tento ročník se nesl pod názvem směřování k Osudu. Dlouho jsem přemýšlela, jak toto téma uchopit a proč je tu napsán Osud s velkým písmenem. Jako by to bylo něco velkého, daného, tajemného. Něco, co určuje náš život od narození až do smrti. Je to tedy tak, že jsme jen loutkami v rukou mocného Osudu? Nemyslím si to. Možná, jak píše Arthur Schopenhauer, nám osud někdy zamíchá karty, ale hrajeme s nimi my. V souvislosti s osudem a osudovostí přemýšlím nad některými historickými událostmi.
Byl to Osud, který otevřel dveře pronásledovaným Židům za druhé světové války? Nikoliv.
Ti, kteří otevřeli dveře, riskovali všechno a určitě to nedělali s představou, že se jednou stanou Spravedlivými mezi národy. Byl to Osud, který otevřel dveře československým parašutistům za války, nosil jim jídlo a ošetřoval rány? Jaká odměna čekala tyto lidi? Po zatčení gestapem jen kruté mučení a smrt. Ne, to nebyl Osud, který otevíral dveře a pomáhal. To byl charakter člověka. A v ten já věřím.
Dovolte mi krátký citát: „Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ Václav Havel.
Ti všichni, které jsem zmínila, otevřeli dveře, aby činili dobro. Protože nebyli lhostejní. Mnozí za to zaplatili cenu nejvyšší. A proto prosím nebuďme lhostejní.
Mgr. Ilona Jehličková,
zastupitelka města Plzně
kandidátka na starostku MO Plzeň 1
