Na jednom úřadě mne při setkání a krátké diskusi o volbách oslovila jedna z úřednic, co chci vlastně slíbit svým voličům pro případ, že mne zvolí. Sdělil jsem jí naše záměry, ale zaujal jsem ji až tím, že po velmi špatných vlastních zkušenostech z roku 1968 ale zejména při hodnocení ať již veřejného či privátního vystupování mnohých / obávám se, že se, to týká bohužel většiny/ našich politiků bych chtěl přispět ke zlepšení politické kultury v tomto státě. Obdržel jsem poklonu a poděkování, neboť dle jejího vlastního vyjádření již nemůže slyšet, že kandidát v případě zvolení „zajistí snížení daní „ či jiných poplatků nebo zvýšení příspěvku na mateřskou dovolenou.
Na další debatu již nedošlo, což bylo možná dobře. Ono totiž kultivovat politickou úroveň v tomto státě je jistě zajímavý a určitě lákavější a hodnověrnější cíl než je snižování daní ale na druhé straně prostředky k jeho dosažení se mi též nejeví jako ne zcela triviální.
Už vlastní pojem „ politická kultura „ není jednoznačný a umožňuju hned několik výkladů. Hlubší rozbor a zamyšlení ponechám filozofům, já bych se chtěl jen krátce zamyslet nad spojením „ politické kultury s chování jednotlivce-politika“. Pokud se v tomto smyslu podíváme na naši politickou scénu, najdeme zde nepřeberné množství pozitivních i negativních případů. Čtenář mi promine mou skepsi, ale těch negativních je bohužel stále většina. Můžeme se částečně utěšovat tím, že takové případy jsou zaznamenávány v celém světě a to jak proslulé demokracii USA nebo v konzervativní Anglii. Takové potěšující zprávy však nemohou uklidnit dnes již silně předrážděného Čecha, neb za prvé v těchto destinacích toho není ve srovnání s naším státečkem tolik a za druhé se to většinou razantně a s přehledem řeší převážně bezprostředních odchodem „ přistižených„ politiků ze společenského i politického života. Co tedy dělat?
Na naší politické scéně existuje již několik pokusů o sjednání nápravy týkající se ozdravění naší mladé a velmi nedostatečně fungující demokracii. Jsou to různé výzvy většinou směřující k odchodu stávajících a příchodu nových lidí do politiky či obdobná více, nebo méně podporovaná hnutí a aktivity. Mohu říci, že hodně z lidí, kteří tyto aktivity připravují a organizují znám a držím jim palce. Vše je však otázkou možnosti výběru „ lepších„ a systému náhrady těch „ horších„.
A teď jsme u merita věci. Kdo je vlastně lepší a kdo horší. Kdo je navíc natolik neposkvrněný a geniální, že si bude osobovat právo výběru / či vyřazení / nebo zařazení člověka do určité skupiny lidí zřejmě dělené na ty tzv. vhodné kandidáty do politiky a ty méně či přímo nevhodné. Otázka výběru parametrů a kritérií pro jejich realizaci je stěžejní záležitostí. Pokud pro zjednodušení vyřadíme z řad kandidátů ty, co prokazatelně kradou, podplácejí či jinak prokazatelně škodí, zbude nám portfolio lidí nejrůznějších povah s množstvím subjektivních kladných či záporných vlastností.
Tento stav chce stručně popsat několik příklady nejlépe prostřednictvím těch, které známe z vlastní zkušenosti. Měl jsem pestrý život, který mne „ tzv. naučil„ dívat se na lidi z mnoha pohledů, neb zrovna ten první dojem a první zkušenost / možná mimo lásku na první pohled/ nejsou to ořechové. Jako študák jsem se aktivně v bouřlivém období roku 1968 silně angažoval s naivně a s krásnými cíly vstoupil do politiky. Pamatuji diskuze a hledání „ nových tváří„, které změní charakter tehdejší ryze komunistické vize demokracie. Dle mé vlastní zkušenosti v té době bylo, ať se to dnes komu líbí či nelíbí, možné ovlivnit politické dění výhradně tzv. ze vnitř. To znamenalo přemlouvání významných a všeobecně uznávaných osobností ať vstoupí do KSČ a dát jim možnost prostřednictvím významné stranické funkce ovlivňovat politické dění. Jak je dnes známo nebyla to nejlepší i když prakticky jediná možná cesta. Poznal jsem to na několika vysoce postavených a uznávaných vědeckých kapacitách z vysokých škol, kteří se „nechali přemluvit“ k tomuto kroku a jako odměnu za svou naivitu je „ normalizace„ po roce 69 smetla nejen z funkcí stranických, ale a to bylo nepříjemnou ranou pro celý český stát, i z funkcí vědeckých a učitelských. Mimo to tito slušní lidé trpěli i za to, že došli nebo byli přesvědčeni o tom, že bez politické angažovanosti obdobných osobností to nepůjde. Samozřejmě to byl omyl, který bolel nejen ty angažované ale všechny, kteří stavěli cíle spojení vědy a politiky. Přišli jsme tehdy o hodně vědeckých kapacit, protože bolševik byl rázný a neoblomný.
Tímto příkladem jsem chtěl naznačit, že ne vždy je ten doslova hodný a slušný člověk nejlepším / mimo výjimky/ kandidátem ke vstupu do politiky. Přesto je samozřejmě základem pro hodnocení kandidátů „ být určitě slušným člověkem„, ale mimo to též člověkem schopným se angažovat pro druhé a mít smysl pro orientaci a řešení společenských i osobních problémů lidí. Chce to tedy mimo jiné kladné vlastnosti i životní zkušenosti, neb ty nenahradí žádná škola či nastudovaná teorie.
Mohli bychom dál pokračovat v načaté diskusi směrem například diskusi, kdo je vlastně slušný člověk. Znám lidi, kteří za základ berou třeba rodinu, což já plně uznávám.
Chtělo by to nějaký závěr a návod jak hodnotit a hledat vhodné lidi a směřovat je do politiky. Ode mne se však závěru nedočkáte. Já na lidech oceňuji možná vlastnosti, které jiní považují za méně hodnotné. Já si cením lidí, kteří v životě byli tzv. dole i nahoře, kteří dokázali svou odolnost a vytrvalost při lámání nepřízně osudu. Vážím si těch, kteří dovedou ovlivňovat a řídit kolektivy lidí bez zbytečných osobních emocí, ryze na základě bohatých osobních zkušeností a praxe. Praxi beru jako jeden ze základních předpokladů úspěšného řízení všech procesů, samozřejmě jako ideální je dobře fungující spojení teorie s praxí. Jako slušného člověka jsem schopen brát i toho, kdo si v rétorice nebere „ příliš servítky„, protože to dle mého názoru prokazuje mnohdy chybějící upřímnost a rovnost v jednání.
Toto téma, které jsem si dovolil otevřít, jako své osobní vyjádření k probíhající volební kampani vyžaduje stálou a otevřenou diskuzi na všech úrovních. Hledání tzv. „ správných lidí do správných funkcí„ vždy byl a stále bude ten nejsložitější problém ve všech typech demokracií a mezi lidmi vůbec. Přeji všem, aby v tomto hledání pravdy byli úspěšní a vytvořili tím podmínky pro tak všemi žádanou renovaci a další kultivaci politické úrovně národa.
