V době, kdy se v komunistickém Československu stavěly monumentální pomníky masovým vrahům, skutečně cenné památky chátraly. To platilo i pro 50. léta v Pardubicích. Dobové fotografie ukazují smutný pohled na zanedbaný Pardubický zámek, zatímco ho zastínil zbrusu nový pomník masového vraha Josifa Stalina.
Omlouvám se, vlastně rudoarmějce. Těsně před dokončením pomníku přišly ze Sovětského svazu totiž nové noty, a politické zadání se na poslední chvíli změnilo. Sochař tak musel z Josifa Stalina narychlo vytvořit neznámého vojína, a původní propagandistický účel pomníku připomíná už jen jeho základní kámen s vytesaným datem narození zmíněného masového vraha.
Vážím si každého vojáka, který položil život za ukončení druhé světové války, bez ohledu na to, zda přišel z východu nebo západu. Rozlišuji však, zda přinášel svobodu, nebo jen jinou formu totality. Rozlišuji, zda se choval jako osvoboditel, nebo jako nový okupant.
Existuje tisíce historických záznamů o barbarském chování Rudé armády na našem území, o loupežných výpravách opilých vojáků, kteří ničili majetky, znásilňovali ženy a vraždili celé rodiny. Tento způsob „osvobození“ velmi připomíná dnešní „denacifikaci“ Ukrajiny. A právě proto znovu ožívají myšlenky na přesun pomníku, 80 let po válce a jsou stále stejní.
Každá válka je zlo a obrovská lidská tragédie. Nezapomínejme, že Sovětský svaz pomohl tuto strašnou válku rozpoutat, dva roky ji vedl po boku Adolfa Hitlera, a až poté přispěl k jejímu ukončení.
Řekněme si to narovinu. Kdo chce upřímně ctít skutečné padlé vojáky, zapálí svíčku u jejich hrobů na pardubickém hřbitově. Kdo uctívá masové vrahy a s láskou vzpomíná na minulý režim, zapaluje svíčky u anonymizované sochy Stalina.
Je čas najít odvahu, narovnat záda a přemístit toto propagandistické dílo nevalné kvality z cenného centra města. Dlužíme to obětem osvobození i všem obětem minulého režimu.
Ondřej Müller, zastupitel města
