Jmenuji se Jan Jošt, jsem narozen 28. října(!). Platím řádně daně, nikomu jsem nic neprovedl, nic jsem neukradl, nic neprivatizoval, nemám žádné dluhy. Mám milion kilometrů bez nehody a ani jeden trestný bod. Podnikám a aktivně se zajímám o věci veřejné. Kandiduji. To je zřejmě ten nejzásadnější ze zločinů, které vedou různé lidi k šíření lží, polopravd a i neuvěřitelně vykonstruovaných hříchů a pochybení.
Směšné mi například připadá nařčení z toho, že je podivné, když někoho znám. Pisatel zřejmě není zdejší, nebo je a přetrvává v něm nějaký komplex z minula. Je třeba si připomenout výchozí fakta. Žijeme v devadesátitisícovém městě. Lidé ve zralém věku aktivně se zajímající o politiku se ve většině rekrutují ze vzdělanější části spektra. Jsme z Pardubic a v tomto městě existuje fenomén pardubického gymnázia. Výrok jedné slavné herečky o společné posteli můžeme v Pardubicích parafrázovat odvoláním se na společnou alma mater. Prostě jsme povětšinou spolužáci. No a co? Je na tom snad něco špatného?
To ale nic nemění na tom, že i spolužáci a přátelé jsou omylní a tudíž kritizovatelní. Vše vždy (tedy většinou) lze dělat lépe. A rozhodně pak komunální politiku středního města. Jednodušeji, cílevědoměji, úsporněji. Klást si splnitelné cíle. Jít za nimi. Používat selský rozum. Neovlivňovat negativně vyvážené tržní prostředí. To jsou hříchy předchozích vedení radnice. Zásadním problémem je vybudování těžkopádného, neřiditelného molochu veřejné správy. Máme zde spousty politiků, spousty úředníků. Takže už nikdo neví, co má dělat, za co je zodpovědný. Výsledkem je, že nic nejde, všechno trvá nesnesitelně dlouho, je vytvořen problém i tam, kde nikdy nebyl. V Pardubicích byly v minulých obdobích uvedeny do praxe v podstatě všechny neduhy a rizika veřejné správy, před kterými varují liberální publicisté.
To je potřeba změnit. Vrátit se ke kořenům. Naplnit pojem obecní (ý) zájem. A o to se chci pokusit.
Jan Jošt, kandidát TOP 09 do zastupitelstva města Pardubic
