K následující stati mne přivedla nejen volba prezidenta, ale zejména delší sledování lidí kolem sebe a jejich postojů. Zcela nevyhnutelně se člověk, delší dobu žijící v ČR, dostane k otázce, proč a podle jakého klíče je česká společnost rozdělená na dvě poloviny. Jsou to nejen postoje k zahraniční politice státu, k zodpovědnosti a svobodě jednotlivce, ale i ke způsobu života, trávení volného času, ke vzdělání, v rozhledu a vůbec pohledu na svět. Často rozhoduje věk a bydliště, ne každého lze, samozřejmě, do jedné ze skupin zařadit.
Vraťme se do doby předválečné. Města byla z větší části tvořena dělnictvem, z menší části řemeslníky a inteligencí. V jiném poměru lze sledovat něco podobného jako dnes. Naopak venkov tvořil naprosto odlišný sociokulturní celek. Oproti dnešku zde byla značná vrstva soukromých vlastníků půdy, odkázaných jen sama na sebe, od velkostatkářů po nejmenší rolníky. Jen menšinu tvořily děvečky a námezdná síla. Obraz uzavíral seznam povolání jako kovář apod., státních nebo obecních zaměstnanců bylo minimum (učitel, farář a starosta). V politickém důsledku však na fungování vesnice coby malého celku měl zájem každý. Byla menší ekonomická motivace odcházet do měst, vesnice byla svébytná, svým způsobem pravicovější než město. Jednotlivec byl motivován pracovat a jako celek měl venkov větší ekonomický význam.
Inteligence ve městech byla pestrá. Celoplošné prolínání tří entit, českého, německého a židovského přinášelo velmi přímé propojení Českých zemí s vyspělým světem. Přítomnost německého etnika pak dokázala držet přes veškerý Panslavismus České země na západě nejen hospodářsky a politicky, ale i mentálně. Vlastně i národní obrození Čechů bylo jen obrazem Pangermanismu. Češi, Böhmer byli ve veškerém smyslu národem na přechodu mezi germánským a slovanským světem.
Válka sebrala ČSR její někdejší etnickou pestrost, kromě několika Poláků mezi Ostravou a Polskem. Většina z oněch 350 000 vystřílených Čechů byli lidé, kteří věděli, že za svobodu má cenu bojovat a zemřít, že život bez svobody nemá smysl. Likvidace Němců a Židů odkázala českou inteligenci jejímu panslavistickému fantomu. Jakýkoliv faktický zájem západní moci zde etnickým čištěním vymizel. Ve zbytku národa zůstali jen jedinci s ohnutým hřbetem. Do tohoto prostředí se vrátili exiloví vojáci, kteří svému národu již nemohli rozumět. Koho doma neohnul Mnichov, zahynul v koncentračním táboře.
Sudety zabrali zlatokopové ze zbytku státu, kterých se často místní velmi rádi zbavili. Dost často rudější část městského proletariátu, lidé z východoslovenských osad, část vídeňských a ukrajinských Čechů a několik málo odbojářů. Ve výsledku však vznikl na severozápadě rudý sever, trvající částečně dodnes. Venkov ve vnitrozemí potom zničili komunisté během kolektivizace. Velké vlastníky půdy často i lidsky a fyzicky, ty menší zemědělce členství v družstvu proměnilo ze svobodomyslných, samostatných lidí v námezdnou sílu.
Zůstaly vzpomínky na Masaryka a Beneše. Vzpomínka na toho druhého a jeho socializující demokracii nakrátko ožila okolo roku 1968, kterého se za volnějších poměrů stále ještě účastnili pamětníci demokracie a První republiky. Následující Srpen sice znamenal na dlouho konec Slavjanofilství, na druhou stranu začátek morálního normalizačního bahna. Ta samá společnost, která se dokázala v mohutné manifestaci postavit k památce Jana
Palacha, krátce nato ohnula hřbet a začala udávat kamarády, vstupovat do Strany ve jménu kariéry a pronikla jí rakovina strachu. Prakticky každý, kdo neutekl za hranice nebo mezi disidenty tím byl poznamenán. Nebyl to stranický aparát, nebyly to Lidové milice a jiné převodní páky komunistické moci, co drželo Socialismus při životě. Byl to strach, který odsoudil celou normalizační generaci k morálnímu kolapsu. Zatímco sousední národy tomuto čelily jednou za čas ozbrojeným povstáním, ke kterému mohly v myšlenkách utíkat v nejhorších chvílích, Čechoslováci ne.
Proto je generacím, poznamenaným komunismem zatěžko uznat jeho skutečnou zrůdnost. Skutečnost mnoha milionů mrtvých v Sovětském svazu, nutnost pozvednout zbraň proti němu. Proto ten celospolečenský zápas o odkaz bratrů Mašínových. Je zatěžko přiznat si podíl na ničení země a likvidaci mnohého z dědictví našich předků. Stejně tak to je svědomí, které brání plnému zhodnocení Benešových dekretů. Kolaborace korumpuje, ničí, zlo si spoluprací spolupracujícího mění k obrazu svému.
Nastoupila nová generace. Generace, která znala jako nutné zlo Pionýr a svazáckou košili, v nichž hledala realizaci svých zálib a díky Sametu k ní vědomí kolaborace a ničení sebe sama nedošlo. Generace s resetovanou historickou pamětí, pro niž Válka, 50. léta a Srpen byly kdesi na úrovni Karla IV. Naši rodiče. Mnozí z nich začali podnikat, vstoupili do politiky a na starší generaci se dívali s přezíráním. Generace bez vzoru. Havel byl pro ně nepochopitelný, Masaryk vzdálený. Český národ získal novou identitu a svoje kořeny teprve hledá.
Kdyby vše takto bývalo bylo šlo, byli bychom tam, kde jsou Poláci a Baltové. Jako každá mladá demokracie, začala mít problémy i ta naše. Při odečtení deseti procent populace, skalních příznivců Komunistické strany zpočátku společnost neměla většího sváru. Bohužel brzy se začala dělit na
vítěze a poražené hospodářské transformace (která byla v principu jediná správná a nutná) a toho využil Miloš Zeman. Je možná největší tragédií porevolučního vývoje, že novodobou českou levici vybudoval on a ne lidé jako Václav Havel, nebo Karel Kryl. Miloš Zeman dokázal bravurně, s umem bolševikům vlastním, využít lidskou bídu a z latentní frustrace části populace vykouzlil svou popularitu. Již v hloubi devadesátých let tak vznikla v české společnosti trhlina mezi inteligencí a střední třídou na straně jedné a „obyčejnými lidmi“, jejichž jediným společným jmenovatelem se stala závist. Jak tento boj „za práva lidu“ myslí Miloš Zeman upřímně, ukázal Opoziční smlouvou. Na jeho neblahé dílo po třech letech navázal Jiří Paroubek a pak jej Zemanovi opět předal.
Česká společnost stojí v současnosti na rozcestí. Před několika lety hospodářská krize zredukovala i tak relativně nepočetnou střední třídu (cca o 15% populace méně než v Německu) a zároveň korupce v řadách dosavadních politických elit nahnala její značnou část do náruče Babišova populismu. Zároveň se Zeman chopil opět svých voličů, s podporou jiných populistů a v jeho rukách se slévají rudé a hnědé proudy a tyto dvě politické síly se spolu naučily koexistovat stejně, jako kdysi ODS a ČSSD. Ani jedna není demokratická, jedna vede k fašismu a druhá ke směsi bolševismu a komunismu. Řešení je v probuzení střední třídy a jejímu návratu k hodnotám konzervatismu a liberalismu a jim odpovídajícím stranám bez oligarchie a populismu. Zatímco se lidí mimo střední třídu a inteligenci chopí sociální demokracie, která by však nemyslela bokem na spolupráci s komunisty nebo oligarchy. Jinak Bůh s námi a doplníme fašistický blok v Evropě založený Maďarskem, momentálně doplňovaný o Poláky a Francouze (pozn.: článek vznikl po volebním úspěchu Marine Le Pen ve Francii). Na demokratických stranách je pak naučit se spolupracovat, a to zprava doleva.
Bc. Jan Hodic, člen TOP 09
zdroj: Freemag
