Netušila jsem, jak bude těžké najít první slova pro uvedení prvního lednového rozhovoru, prvního z plánovaných na rok 2020. Rozhodně bych Vám chtěla popřát vše nejlepší do nového roku. Napadá mě samozřejmě zdraví, láska, štěstí, ale hlavně také to, co Zdeňka Blišťanová přeje na konci rozhovoru – více pozitivního myšlení…
Poněkud obtížné pro mě bylo vést i samotný rozhovor. Jednak už je to poměrně dlouho od mého vlastního pisatelského zapojení do WoJ, jednak mým prvotním záměrem bylo udělat text apolitický – což samozřejmě nebylo reálné. Ono to (místo)starostování se člověku dostane pod kůži a ovlivňuje ho na každém kroku, zodpovědného jedince 24 hodin denně, vždyť to denně pozoruji na svém partnerovi. A nakonec k „těžkému“ úvodu…
Mým přáním bylo zaznamenat „jen“ další portrét ženy z Jeseníků. Samozřejmě nelze vynechat, že Zdeňka Blišťanová je od listopadu 2018 starostkou města Jeseník a předtím zastávala pozici 1. místostarostky, což ji staví pod palbu chvály i kritiky. Nicméně kdykoliv ji potkám, je pro mě neuvěřitelně lidská a vnímám ji spíš jako tu paní učitelku, starostlivou maminku i milující dceru. Může za to nejspíš i její účast na talkshow Ondry Kozáka – Mezi strunami – kde s úsměvem vyprávěla o tom, jak vyrůstala v učitelské rodině…
…Bydleli jsme vedle školy ve Staré Červené Vodě. Tatínek byl ředitel školy, maminka učitelka a s nimi pracovala už jen školnice. Pro mě to byl svět, ve kterém jsem mohla v podstatě v papučích chodit do školy, vše se točilo kolem ní.
Do mého ročníku chodilo šest dětí. Dohromady jsme byly v první a druhé třídě a pak od třetí do páté. Když si to člověk uvědomí, splňovalo to dnešní moderní trendy, od sebe se učily věkově rozdílné děti. Jako třeťáci jsme slyšeli učivo čtvrťáků a záleželo jen na tom, jak kdo byl nastaven. Někdo to zvládl a bylo to pro něj později jen opakování.
Jinak tatínek byl svým nastavením přísný člověk. Kdyby spadl špendlík… Jednoduše kdo do školy přišel, poslouchal. Musela se dodržovat pravidla, řád. A bylo to nejspíš dobré nastavení, zvykli jsme si na to, že škola je něco jiného než rodina nebo je to v ní jiné než venku.
Škola má mít řád. Je to nadstavba při vzdělávání, základem je rodina. Můj tatínek vždy říkal, že škola bez kázně je jako mlýn bez vody. Do dnešního školství vstupuje až příliš mnoho vlivů, až mám pocit, že učitel ztrácí takovouto autoritu a jeho postavení je velmi těžké…
Od třetí třídy nás pak učila maminka. Ta byla (a pořád je) zase velmi laskavá. Nemusela tolik na kázeň dbát, protože už jsme z předchozích ročníků věděli, jak se máme ve škole chovat. Takže se s tatínkem skvěle doplňovali.
Zda jsem uvažovala o něčem jiném než být učitelkou? Nikdy. Škola byla celý můj svět a už od první třídy, kdy se nás ptali, co budeme dělat, jsem věděla, že budu učit. Až mě tatínek od toho zrazoval a říkal: „Hlavně nikdy nechtěj být ředitelka!“
Proč jsem se po vysoké rozhodla vrátit se na Jesenicko? Jednak jsem se před vysokou školou seznámila se svým budoucím manželem, takže jsem často dojížděla zpět. Jednak to tady mám ráda a netáhlo mě to pryč. Předpokládala jsem, že tady zůstanu.
Také se mi líbil systém malotřídní školy, který jsem poznala ve Staré Červené Vodě. Netoužila jsem učit na větší. Nicméně tím, jak jsem se vdala a bydlela v České Vsi, se to proměnilo a na větší škole jsem nakonec pracovala (pozn.: nejprve jako učitelka a později ředitelka). Teď, když se vídám se svými kamarádkami ze školy v České Vsi, občas jim říkám: jednou si pod křídla tu malou školu vezmeme.
Galerie a bar Malíček? To byl fenomén, v 90. letech kultovní místo. Ačkoliv měl mezi dospělými všelijakou pověst, někdo říkal, že to bylo doupě, navštěvovali ho děcka ze středních i vysokých škol. Pouštěla se tam kvalitní muzika, bylo to zázemí – nechci říct intelektuálů – ale bylo to takové místo tehdy ojedinělé v době. Dodnes na to lidé vzpomínají a nakonec s některými se dlouhodobě potkáváme právě díky seznámení v Malíku.
Tento prostor vybudoval Jaromír Švejdík, pak to dali do pronájmu a jedním z pronájemců se stal můj manžel, který byl s Jaromírem dobrý kamarád. Právě zpěvák Priessnitz přinášel tu kulturu. Když jsme se s ním o prostoru bavili, měl představu, že Malíček bude vypadat jako ty malé holandské kavárničky kulturního žití, což v Jeseníku nebylo. Nakonec nehráli tam „jen“ Priessnitz, ale i spousta dalších kapel.
Zda jsme to měli s Malíčkem podobně jako mí rodiče ve škole, kdy tatínek byl ředitel, a maminka se starala? Asi ano. Mám to tak nastaveno v sobě, možná zděděné po mamince, takže jsem s Malíčkem pomáhala.
Jak jsem se dostala na politickou cestu? Přemýšlela jsem nad tím až dlouho poté, co jsem to udělala, což by asi mělo být opačně…
Vždy jsem byla pravicový volič. Poté, co vznikla v roce 2009 TOP09, volila jsem je. Tehdy za mnou přišel Radek Brnka, který stavěl kandidátku v Jeseníku, a zeptal se mě, jestli bych s nimi do toho nešla. Do té doby jsem nebyla vůbec politicky činná, škola v České Vsi mi jako její ředitelce zabírala veškerý čas.
Souhlasila jsem, ale vnímala jsem se spíš jako morální podpora. Tehdy (pozn.: v roce 2010) jsem se do zastupitelstva nedostala, přede mnou postoupil zubař pan Slavík, který však z časových důvodů odstoupil v posledním roce. Tak jsem přišla na řadu já.
Pak jsem v roce 2014 kandidovala znovu a původně jsem měla být jen řadovým zastupitelem. Jenže tehdy se objevil ten problém s Radkem Brnkou (pozn.: neoprávněné nakládání s penězi), který se měl stát místostarostou, ale na post rezignoval. Pozici tedy nabídli mě s tím, že mám na rozmyšlenou jediný den.
Udělala jsem něco, co možná nechápal nikdo v mém okolí… Někteří se částečně zlobili. Náročné to bylo i pro lidi ve škole, kde jsme byli výborný tým. Pro naši zástupkyni to znamenalo, že musí převzít školu, nicméně se toho zhostila skvěle. Šla jsem do neznámého prostředí, bylo to velmi těžké období.
Těžší než nyní? Jiné. Po zkušenosti místostarostky si neodkážu představit, že bych do tohoto vstoupila rovnou jako starostka. Místostarosta, i když rozhoduje o spoustě věcí, je pořád v zákrytu starosty. Ten má hlavu na špalku.
A člověk se občas v noci vzbudí a přemýšlí, zda jde tou správnou cestou. Ve školství jsem nebyla zvyklá na taková těžká rozhodnutí a zvlášť na to, že ať už dělám cokoliv, budou lidé, kteří mé kroky budou kritizovat jen z principu.
Nikdy jsem například neskrývala to, že jsem členkou TOP09. Naopak, jsem i ve výkonném výboru a nyní jsem velmi ráda, že se předsedkyní stala Markéta Pekarová Adamová, neboť je to zase ženský prvek, se kterým se podle mě bude daleko lépe pracovat…
Zároveň jsem to ale neměla potřebu vykřikovat na každém rohu. Město totiž nepotřebuji táhnout politicky. Osobně chci, aby to tady žilo pro všechny občany a nejen pro některé. Nezajímá mě, kdo je za jakou stranu. V tak malém městě jsme lidi zvolení svými sousedy.
Dokonce jsem nechtěla dělat ani smlouvu mezi zastupiteli. Vždyť je nás pětadvacet, to je tak malý počet, že bychom se měli být schopní domluvit. Přála bych si, abychom byli na jedné vlně a společně posunovali město jednotně. I s lidmi bychom se měli potkávat a snažit se s nimi domluvit.
Jak vnímám starostování jako práci? Jako taková mě práce baví. Mnohdy mě štve, že nemůžu všem vysvětlit, proč dělám věci, které dělám. Pak mě občas trápí, že některé kroky mohou vyznít jinak, než jsou zamýšlené. Samozřejmě lidé mají různý názor a já umím jiný názor respektovat – nesmí to být ale lež.
Mám radost z toho, jak se snažíme pracovat s lidmi. Našli jsme cestu, jak s nimi diskutovat. Věcem se snažíme dát řád, chceme narovnat některé záležitosti, které byly zanedbané, například komunikaci nebo bytovou výstavbu. Zvlášť tu potřebujeme nastartovat. Konečně bylo zavedeno také elektronické přihlášení třeba na vyřízení řidičáků a občanek…
Jsem ráda, že jsme obsadili strategický rozvoj. Že například věci, které máme na Radě, mají své číslo, a to je součástí strategického plánu. Je transparentní, jak se budou věci dělat a dotace nebudou využívány účelově, což je pro mě zvlášť důležité, neboť nechci, ať se dělá něco pro někoho jenom, aby se vyčerpaly fondy z EU.
Také se mi líbí, že i uvnitř úřadu existuje skupina lidí, která začala sama od sebe dělat teambuildingy. Například na krásně připraveném vánočním večírku bylo přes sto lidí.
Zda nějakým způsobem vnímám to, že jsem starostka – žena? Myslím, že v některých situacích to mám jednodušší, jindy samozřejmě ne. Při hledání řešení se starosty muži nejdeme proti sobě a vyslechnou si mě. Ale od některých vnímám to, že mají problém mluvit se ženou na stejné úrovni. Žena musí být často lepší než muž, aby byla brána jako rovnocenný partner. I to si u některých uvědomuji, naštěstí je to velmi výjimečné.
Jak bych charakterizovala Jeseník jako starostka? Myslím, že Jeseník je město, které se otevřelo a probudilo. Částečně to tak vnímám i skrze to, jak se snažím město vést. Vždy mě zajímalo, jak se lidé ve městě cítí, a když se o lidi zajímáte, oni to městu vrací. Jsou aktivní, zajímá je dění, účastní se ho. Také lidé znají mě konkrétně jako svoji starostku, což si myslím, že v minulých volebních obdobích nebylo tak běžné.
Je to tím, že řešíme obyčejné věci ze života. Samozřejmě, měla bych se soustředit na celkový posun města, ale baví mě vyřešit i drobnosti. Uvědomuji si totiž, že někdy je to pro lidi to stěžejní a já jim určitě neřeknu ne, spíš se je snažím nasměrovat.
Jaká jsou má oblíbená místa ve městě? Radnice
