V pátek 18. 1. jsem v Lidových novinách zaregistroval článek ředitele Národního parku (NP) Šumava Jiřího Mánka. Překvapilo mě, že se pracovník rezortu životního prostředí tak aktivně zapojil tématem NP Šumava do volebního klání prezidentských kandidátů den poté, kdy jeho nadřízený uveřejnil prohlášení, že se instituce spadající pod MŽP nebudou volebního klání nijak účastnit.
Jako poslanec a profesor v oboru se již delší dobu v souvislosti s přípravou zákona o NP Šumava tímto problémem zabývám. Ocenil bych, kdyby debaty o tomto tématu zůstaly na odborné rovině jednání mezi lesnickou veřejností, odborníky na ochranu přírody, obyvateli obcí a dalšími zainteresovanými. Diskuzemi o zákonu o NP Šumava koordinovanými Ministerstvem životního prostředí dochází postupně k dohodě. S těmito jednáními byl důkladně seznámen i Karel Schwarzenberg, a to na úrovni vedení rezortu životního prostředí s tím, že se zhruba na třetině území ponechá ve dvou časových etapách prostor pro přírodu a na větší části území se bude usilovat o postupnou přeměnu smrkových monokultur na smíšené lesy blízké původnímu druhovému složení. Informace uvedená v článku, že Schwarzenberg by nechal celou Šumavu bez pomoci člověka, se nezakládá na pravdě. O tom svědčí mimo jiné i prohlášení TOP 09, které její předseda veřejně prezentoval skoro před dvěma roky následovně: „ .... aby bylo v nejcennějších lokalitách umožněno zachování přírodních procesů obnovy lesa až do jeho přírodní podoby, a to na 25-30 % rozlohy celého území parku. Na dvou třetinách území pak ustavení zón, kde vznikne nutnost efektivně a účinně zasahovat“. Dále je v článku Jiřího Mánka uvedeno, že to byli právě Schwarzenbergovi předci, kteří šumavské lesy přeměnili na nestabilní smrkovou monokulturu. Kdybychom se vrátili do počátku 19. století, pak bychom zjistili, že v českých zemích a nejen v nich docházelo k rozsáhlým těžbám dříví, které souvisely s rozvojem hutnictví a další průmyslové výroby. Při obnovách porostů byl tehdy masivně prosazován smrk ztepilý a uměle zaveden na většinu obnovní plochy tehdejších lesů. Byl to tedy určitě běžný trend v celé střední Evropě. Nikdo ale určitě nebude Schwarzenbergům vyčítat, že by ve svých lesích nehospodařili podle nových poznatků s respektováním konkrétních přírodních podmínek. Dokonce byli přístupní ochraně území. V polovině 19. století Josef John, význačný český lesnický odborník v systematizaci lesů na schwarzenberském lesním majetku, směroval pozornost k šumavským pralesům. Díky jeho práci Jan Adolf II. Schwarzenberg rozhodl roku 1858, že pralesy v zátoňském revíru mají zůstat trvalými rezervacemi. To bylo 14 let před vyhlášením nejstaršího národního parku na světě, a to Yellowstonského!
Při přípravě zákona o NP Šumava bych si přál diskuzi s věcnými argumenty a ne s nepravdivými údaji, které autor v článku uvedl.
