Čerstvě přijatá rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy, která shrnuje stav a doporučení v oblasti odebírání dětí z rodin, Norsko, ani jiný stát explicitně nejmenuje. Není to vzhledem k charakteru dokumentu obvyklé a nikdo to ani nečekal. Přesto je ze znění rezoluce a především z předchozí zprávy příslušného výboru zřejmé, že míří právě na Norsko a spolu s ním na Velkou Británii. Na země, které při odebírání dětí používají nejtvrdší postupy, upřednostňují umisťování dětí k cizím pěstounům před širší rodinou a příbuznými a jejichž fatální pochybení byla v minulosti již zdokumentována a prokázána.
Přijímání rezoluce doprovodila petice Litevců určená právě Norům, která mimo jiné upozornila na to, že při odebírání dětí imigrantům nebere Norsko ohled na biologickou rodinu a blízké příbuzné a neposkytuje rodinám o dětech informace. Současně připomněla mezinárodní normy, podle kterých mají děti právo uchovat si vlastní národní identitu a rodinné vazby. Aktivní byli i Turci. Ti úspěšně prosadili svůj návrh o výlučné pravomoci soudů při odebírání dětí.
Výsledná rezoluce tak třeba uvádí, že když už dojde k rozdělení rodiny, mají děti právo udržovat osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči pravidelně, mluví o podpoře původních rodin a doporučuje postupy, které povedou ke zvýšení počtu jejich úspěšných sloučení. Vyjadřuje znepokojení nad unáhleným rozhodováním sociálních služeb v některých státech, kterým nepředchází úsilí rodině pomoci.
Pokud chce proto někdo hájit postup Norska v případě české rodiny Michalákových, měl by si rezoluci pozorně přečíst. Protože právě její principy Norsko porušuje. Odebrání českých dětí nepředcházelo vůbec žádné úsilí údajně nevyhovující situaci v rodině řešit. Nepřišla žádná pomocná ruka a dokonce nepřišli ani sociální pracovníci, aby se o životě této jedné rodiny nejdříve něco dozvěděli. Děti, násilně vytržené z domova, zůstaly v pěstounské péči, přestože se vznesená obvinění neprokázala. Norsko žádný pokus ke sloučení rodiny neudělalo. Dětem už čtyři roky znemožňuje kontakt s rodiči i širší rodinou, respektive ho umožnilo v rozsahu několika hodin ročně. Je to výsměch, protože takto omezený kontakt pochopitelně nemůže vést k zachování rodinných vazeb, ale slouží pravému opaku. Rodina dodnes netuší, jak děti vyrůstají, a o jedno z nich dokonce jeví velký strach, protože o něm už více než rok neví vůbec nic.
Bylo by pochopitelně naivní věřit, že jedna rezoluce postoj Norska změní. Nezměnily ho ani dřívější prohrané spory před štrasburským soudem, mezinárodní kritika, ani vysoká odškodnění, která norský stát obětem své sociálky v dospělosti vyplatil. Je to ale signál, že prostor pro jeho výmluvy se dál zužuje. Pokud jde o postoj Česka, rozumím překvapení mnohých, že veřejná debata v jedné malé středoevropské zemi pomáhá rozkrývat orwellovské praktiky v mnohem bohatším a ekonomicky vyspělejším Norsku. Pomoc Michalákovým a kritika Norska ale v žádném případně nejsou projevem nějakých českých komplexů, protože Česko už v tom dávno není samo. Vůbec poprvé vzniká reálná šance na společný a koordinovaný postup všech dotčených zemí. Jsem zvědavá, co na to čeští úředníci a někteří ministři, kteří se zatím razantnějšímu postupu vůči Norsku bránili. Rada Evropy teď svou rezolucí zúžila prostor pro výmluvy i jim.
Autorka je členkou Petičního výboru na podporu návratu dětí Michalákových do České republiky
