Co mají společného pandemie covidu, druhý rok brutální ruské války na Ukrajině a rozjíždějící se globální ekonomická krize? První i poslední. Promítly se všude: v politice, ve společnosti, v kultuře. A nutně zamávaly taky s kondicí českého knižního trhu.
Trh s knihami ještě před čtyřmi lety poklidně rostl o dvě až tři procenta ročně. Knihy se vydávaly, prodávaly, četly. Nelegální kopírování ani přeprodávání přečtených titulů neměly na toto tempo zásadní vliv. Jenže pak, od jara 2020, začal tento trh inkasovat jednu ránu za druhou. „Zažili jsme uzavření obchodů, nedostatek papíru, skokové zdražení papíru, skokové zdražení energií, inflaci, pokles životní úrovně,“ vypočítává Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů.
Po dlouhé době museli podle Vopěnky nakladatelé výrazně zdražit knihy a zákazník toto zdražení ne vždy akceptuje. „Čelíme tedy poklesu knižního trhu, prohloubení vnitřního dluhu a samozřejmě také poklesu počtu vydaných titulů,“ tvrdí.
Spisovatel Petr Stančík, laureát ceny Magnesia Litera za román Mlýn na mumie, Vopěnkova slova potvrzuje: „Od pandemie covidu se prodává méně knih, tím pádem se snižují honoráře spisovatelům. Živit se psaním předtím nebyla procházka růžovým sadem, teď je to úprk zakletým lesem.“ Je to ale skutečně takový průšvih?
V číslech to tak zatím nevypadá. V roce 2019 vyšlo přes patnáct tisíc knižních titulů a trh meziročně vyrostl o tři a půl procenta, na celkových 8,3 miliardy korun. V roce 2020 poklesl o čtyři procenta, na osm miliard, přičemž vyšlo třináct a půl tisíce titulů. Rok 2021 všecko relativně narovnal: nakladatelé poslali na pulty knihkupectví 14,2 tisíce titulů a objem knižního trhu narostl o osm procent.
Když započteme inflaci, jsme zhruba tam, kde před covidem. Dál už je to odhad, protože přesná čísla za loňský rok ještě nejsou k mání.
V roce 2022 ale podražilo všechno. Negativní ekonomické efekty se násobily: finále covidových restrikcí plynule přešlo do fáze prudké nejistoty, vyvolané ruským drancováním Ukrajiny. A nešlo o zdražení v procentech, šlo o desítky, v některých případech rovnou stovky procent. „Pro řadu domácností se stala kniha ve světle výrazně vyšších nákladů na bydlení a potraviny prostě zbytnou položkou,“ shrnuje aktuální situaci Jiří Padevět, ředitel nakladatelství Academia. Jak to bude pokračovat?
Posílí silní, oslabí slabí
Napřed apokalyptický scénář. Za loňský a letošní rok bude vydaných knih méně. Budou dražší a pravděpodobně se jich tolik jako v minulých letech neprodá. Nejspíš to odnesou některá kamenná knihkupectví, možná i některá nakladatelství a distribuční firmy. Zdejší nakladatelský trh zřejmě završí proměnu, která se děje už pár let. Posílí silní, oslabí slabí.
Ti mezi, nakladatelská střední třída, s roční produkcí kolem čtyřiceti padesáti knížek, vyklidí definitivně pozice. Buď padnou, anebo je skoupí všežraví giganti typu Euromedia Group a Albatros Media, kteří aktuálně generují zhruba osminu celkové knižní produkce, tedy kolem sedmnácti set titulů do roka.
Dál posílí komerce a oslabí nekomerce. Převáží univerzálně konzumovatelné, rekreační a únikové čtivo, ubyde náročných, specifických titulů, které si žádají aktivního, činného čtenáře. Takzvaná vysoká, kvalitní literatura – kterou pěstují zejména komorní, rodinné podniky, založené na hlubinném fanouškovství a čirém nadšení pro věc, jako Větrné mlýny, Triáda, Rubato, Pulchra, Opus, Meander, Malvern nebo Dauphin – zmizí za okrajem. Přestane být ekonomicky relevantní. Ztratí se z výloh i regálů knihkupectví, zmizí z médií. Vrátí se dichotomie známá z éry 1948 až 1989: literatura bude znovu oficiální a undergroundová, viditelná a neviditelná. A čtenářská obec zeslábne. Anebo ne?
Česko, země čtenářů
Možný je i méně depresivní vývoj. Nastupující krize na jednu stranu odsává finance ze všech klíčových bodů knižního trhu, počínaje autorem a překladatelem, přes editora, redaktora a korektora až po grafika, ilustrátora a sazeče. Na stranu druhou se hlavně v posledních letech vyjevují skutečnosti, které rozhodně o poklesu zájmu o literaturu nesvědčí. „Pořád platí, že Česko je země čtenářů, pravidelně čtou miliony Čechů,“ uvádí Radovan Auer, ředitel knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy. „Prognózy o nějakém fatálním úpadku čtenářství kolem sebe nevidím a průzkumy ho také nepotvrzují.“
Letošní ročník Světa knihy měl historicky vůbec nejvyšší návštěvnost: za čtyři květnové dny přilákal pětapadesát tisíc lidí. Podobně říjnový Humbook, zaměřený na literaturu pro mládež: na jednodenní akci se prodávaly vstupenky za osm nebo dvanáct stovek – a do libeňského centra O2 Universum se naskládaly víc jak čtyři tisíce návštěvníků. Každoročně roste i Měsíc autorského čtení, který po celý červenec, den co den, večer co večer, hostí v Brně a dalších vybraných městech někdejší střední Evropy české a zahraniční autory. Probíhají tu dvě autorské linky: jednak česko-slovenská, jednak zahraniční; loni Island, letos Norsko, napřesrok Tchaj-wan.
Optimističtí jsou i někteří nakladatelé. Ne každý si dneska zoufá a zavírá krám. Například pražský Meander, zaměřený na bilderbuchy pro děti, otevřel za covidu dvě nová knihkupectví: jedno v Praze, druhé v Brně. Každoroční festival Děti, čtete?, organizovaný stejnou firmou, pak posílil o další místa po republice. „To přičítám covidu,“ říká zakladatelka Meandru Ivana Pecháčková. „Lidi se prostě rádi setkávají naživo a pořád je spousta těch, kteří milují literaturu.“
Největší zářez ale udělal Meander s Centrem české dětské knihy. Tahle ambiciózní platforma, která funguje od září 2022, cílí na čtenáře- -začátečníky: chce je vést k soustavné konzumaci knih přes tvůrčí dílny, diskuze, autorská čtení nebo výstavy. „Centrum je projekt starý víc než patnáct let,“ vysvětluje Pecháčková. „Má suplovat práci bratislavské Bibiany, mezinárodního domu umění pro děti, která fungovala pro celé Československo – a po rozdělení republiky tu podobná instituce citelně chyběla.“ Start podniku štědře podpořily Fondy EHP a Norska: na první dva roky poskytly v přepočtu skoro pět milionů korun.
Ženy kralují
A spisovatelé? Jak se jim daří poslední roky: za covidu, války, krize? Daří se spíš spisovatelkám. Zřejmě vůbec nejlíp po devětaosmdesátém roce. První náklady nových románů Kateřiny Tučkové (Bílá Voda, 2022) nebo Aleny Mornštajnové (Les v domě, 2023) překročily hravě hranici sto tisíc výtisků. Přičemž bestseller se u nás počítá od pěti sedmi tisíc prodaných kusů výš!
A ženy kralují jak domácím prodejům, tak v překladu. Pokud dneska zavadí někdo v zahraničí o současnou českou literaturu, tak pod značkami jako Bellová, Bolavá, Boučková, Cima, Denemarková, Dvořáková, Hanišová, Hůlová, Katalpa, Pekárková, Pilátová nebo Soukupová. Literární agentka Dana Blatná, která řadu současných českých spisovatelek zastupuje, jejich dominanci v překladu potvrzuje. Konkrétně k Mornštajnové dodává: „Aktuálně má knihy v devatenácti jazycích, do konce roku vyjde její nejúspěšnější titul Hana ještě ve vietnamštině, finštině a italštině, překlady v dalších šesti jazycích budou následovat příští rok.“ Pomáhají i ocenění: jak zdejší Magnesia Litera, tak ta zahraniční. Například Biance Bellové otevřela cestu k překladu cena Evropské unie za literaturu v roce 2017. Před pár měsíci pak její postavení potvrdila cena Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Mimochodem ve finále tohoto klání česká autorka porazila nobelistku Olgu Tokarczukovou…
Zvyšujeme, zlevňujeme!
Směr dalšího vývoje knižního trhu určí v nejbližších měsících a letech hned několik velkých věcí. Umělá inteligence ale mezi ně zatím nepatří: „To je spíš nekalá konkurence,“ říká spisovatel Petr Stančík. „Naštěstí jen pro spisovatele, kteří jsou jako ona: zruční vykradači nápadů.“
Jako větší hrozbu vidí Stančík zvýšení odvodů na zdravotním a sociálním pojištění pro OSVČ, které bude platit od ledna příštího roku. Stát ale v rámci balíčku prosadil taky nulovou daň z přidané hodnoty na knihy. Radovan Auer ze Světa knihy to vidí jako jasné plus. „Zjednodušeně řečeno, v oboru zůstane z každé knihy o 10 procent víc,“ říká.
„Podle analýzy Svazu českých knihkupců a nakladatelů se těch zhruba 800 milionů korun, které obor posílí, rozdělí na dvě hromádky. Polovina padne na zlevnění a stabilizaci maloobchodních cen, od čehož si slibujeme povzbuzení trhu, který je teď v útlumu. Druhá polovina se rozdělí mezi všechny aktéry: knihkupcům pomůže platit zvýšené nájmy a energie, autorům se zvednou honoráře, nakladatelé mají v plánu zvýšit neúnosně nízké honoráře překladatelům i dalším kreativním pracovníkům,“ tvrdí Auer.
Spisovatelé, ať Petr Stančík, nebo Alena Mornštajnová, jsou sice k případnému nárůstu svých honorářů poněkud skeptičtí, ale třeba Ivana Pecháčková už koná: „V Meandru už autorům honoráře zvyšujeme. A chystáme se zlevnit i veškerou starší produkci. Nové vánoční tituly již levnější jsou, ty kalkulujeme s nulovou DPH.“
A pak je ve hře ještě jedno eso: Česká republika jako hlavní host na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem v říjnu 2026. To je největší a zřejmě nejdůležitější akce svého druhu vůbec. Kdo je tam, je vidět globálně roky dopředu a roky po akci. Prezentace takového typu dává šanci celému zdejšímu knižnímu trhu. Nejenom té fasetě, která se stará o původní českou literaturu. A nejenom spisovatelům – taky všem dalším článkům pracovního řetězce, jako překladatelům nebo výtvarníkům.
Pokud se frankfurtská prezentace povede, budou čeští spisovatelé v překladu vidět daleko víc, budou mít otevřené dveře do světa. Zisk to bude samozřejmě pro celou českou kulturu. Jeden z největších v dějinách. A pokud by se náhodou objevil nějaký zádrhel a nevyšlo to, je na místě útěcha, kterou dává spisovatel Petr Stančík: „Nejlepší umělecká díla v dějinách vznikla vždycky z bídy a nouze.“
