Vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, budu hovořit obdobně jako již mé dvě kolegyně za stranu TOP 09. Vyjádřím se krátce k povinnému předškolnímu vzdělávání. Slyšeli jsme, že 90 procent dětí již v současné době navštěvuje toto předškolní vzdělávání, to znamená, hovoříme pouze o tom, zavést tuto povinnost kvůli zbývajícím 10 procentům dětí. Věřím v to, že paní ministryně má dobré úmysly a určitě chce pomoci dětem zejména ze sociálně vyloučených lokalit nebo v lokalitách, které jsou takto postiženy.
Na druhou stranu, pokud rodiče budou muset dokládat a budou podrobeni kontrole, proč se takovéto povinné předškolní docházky jejich děti nebudou zúčastňovat, tak se dostáváme do situace, kdy skutečně nastává vyšší ingerence státu do svobody rodiny. A jedná se právě o zásah do subsidiarity rodiny. Já tento pojem tady užij ještě podruhé. Subsidiarita rodiny znamená, že stát nemá právo vstupovat do svobody rodiny a rodina sama je zodpovědná, rodiče jsou zodpovědni za výchovu dětí. Každé rozšíření ingerence státu do svobody rodiny přináší neblahé výsledky. Je to myšleno sice dobře, ale výsledky nemusí být nejlepší. Pro děti ze sociálně vyloučeného prostředí se nám velmi dobře osvědčily v Olomouckém kraji přípravné nulté ročníky a myslím si, že byly docela dostačující především pro tyto děti.
Pokud zde byly zmíněny státy, kde mají již nižší věk pro povinné předškolní vzdělávání nebo dokonce i školní vzdělávání, tak bych chtěla říci, že se jedná o státy, které spíše preferují kolektivistické vidění světa. A je těchto států hodně a přináší to i mnohé neblahé osudy pro rodiny v těchto státech. Také bych chtěla zmínit, bylo zde citováno, že na doporučení OECD bychom se měli chovat tak či onak. Tato doporučení různých nevolených institucí se týkají i jiných oblastí života lidí. A já bych k tomu chtěla říci, že za to, jakým způsobem si nastavíme ať už školství nebo sociální problematiku v naší zemi, zodpovídáme pouze my, poslanci a Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. A žádné nevolené doporučující instituce. Tak to bych chtěla říci jako druhou zmínku o principu subsidiarity. Je to subsidiarita státu. Takže to byla další věc.
A ještě provazba na jiné zákony. Školský zákon právě vzhledem k tomu, že se týká života rodin, tak velmi úzce souvisí také se zákonem o sociálně právní ochraně dětí. Zde se hovoří často o právech dítěte. O právu dítěte dosáhnout toho nejlepšího, co v něm je. Ale pokud toto nejlepší v souladu s nejlepším zájmem dítěte bude určovat stát a státní úředníci, tak je to skutečně nadvláda státu nad svobodou rodiny. Rodiče mají právo na výchovu dětí a já opravdu velmi protestuji proti tomu, aby toto právo dítěte určovali nevolení a státní úředníci.
A ještě, budu to velmi bedlivě sledovat, protože ta provazba školských zákonů se zákonem o sociálně právní ochraně dětí na stole je. Byla zmiňována již při minulém projednávání školského zákona, týká se také inkluzivního vzdělávání a jsou to věci, kterým se budu velmi pečlivě věnovat.
Druhá část, která se týká školního vzdělávání, tam bych se chtěla zmínit ještě o dvou věcech. Především rodiče mnohdy nemají čas a sílu sledovat, co se v mateřských školách a školách učí především v těch předmětech, které jsou velmi citlivé a které by se měly věnovat spíše výchově ke vztahům mezi lidmi. Ale naopak děti se tam učí například předčasně brzy pouze o technikách sexuálního života. Pro některé děti je toto předčasné a může jim to vzít i dětství.
Pokud se týká odborného vzdělávání, tak sama jsem se dlouho zamýšlela nad tím, protože velmi dobře zní, že naše školství má být nastaveno na potřeby trhu. Na potřeby investorů a zaměstnavatelů. Každý si jistě přeje, aby děti po skončení školní docházky a dalších stupňů školního vzdělávání byly dobře zaměstnatelné. To určitě ano. Ale vzhledem k tomu, jak rychle a překotně se vyvíjí naše společnost, tak je také nesmírně důležité, aby měly co nejširší všeobecné vzdělání. Protože jedině tak mohou potom odolávat různým úskalím.
Proto jsem pro, aby ve školách jednak byla výchova a vzdělávání velmi přesné, aby došlo ke zpřísnění, aby byly motivační prvky jak pro učitele, protože učitelé mnohdy nemají motivaci jakým způsobem žáky učí a jestli je učí dobře nebo špatně, se v podstatě žádným nebo minimálně projeví na tom, jakým způsobem jsou odměňováni. To mám teď konkrétní informace z nějaké besedy s ředitelem střední školy. To mě úplně šokovalo. Když se mu žáci smějí do očí, že je jim to jedno, jestli se budou učit nebo nebudou učit, tak to je šokující, protože ty děti se nebojí a jim se učit nechce. To znamená, my se jich máme prosit, jestli se budou učit? Je nesmírně důležité, aby se učily dějepis, aby se učily matematiku, fyziku a přírodní vědy. A to především proto, aby měli vzdělání co nejširší, aby se nestaly oběťmi nejrůznějších manipulátorů, až budou dospělí. Za sebe bych poprosila, aby tento tisk byl přiřazen a přidělen k projednání výboru sociálnímu. Děkuji za pozornost.
