Jako by na polích přes noc vyrostly tři Václaváky a za rok město o velikosti Prostějova. Takovou rychlostí mizí z české krajiny úrodná zemědělská půda, tu na úrodné Hané nevyjímaje. Podle olomouckého vědce Bořivoje Šarapatky je nejvyšší čas se tomuto problému věnovat.
Byla někdy akutnější doba na to, začít půdu zachraňovat?
Řekl bych, že dnes je za pět minut dvanáct. Problémy s půdou jsou opravdu velké.
Co považujete za nejvážnější?
Je to víc věcí najednou, ale jako první bych zmínil zábory. Kolem měst rostou další nové stavby, a to většinou na úrodných polích. Firmy nebudují distribuční centra v málo dostupných lokalitách na horších půdách, ale blízko důležitých komunikací. Za zábor zemědělské půdy se sice platí odvody, ale jak je vidět, nikoho to moc nezastaví. Ztrácíme kolem pěti tisíc hektarů zemědělské půdy ročně.
Jak Česko při záboru půdy vychází ze srovnání s okolními zeměmi?
Zatímco u nás takto mizí 15 hektarů denně, v Rakousku nebo ve Švýcarsku je to kolem 10 hektarů. V Německu je to dnes kolem 30 hektarů. Němci si před pár lety spočítali, že když budou zabírat zemědělskou půdu takovou rychlostí jako dřív, mají ji už jen na 300 nebo 400 let. I proto šlápli více na brzdu.
Proč nebrzdí i Česko? Co mohl stát udělat, a neudělal? Koneckonců i vy jste byl poslancem...
Do nového zákona na ochranu zemědělského půdního fondu jsme se snažili protlačit přísnější kritéria. Podařilo se to až v dalším volebním období a nakonec platí, že výše odvodů za zábor se neodvíjí jen od kvality půdy, ale i od toho, kde se nachází a jaké to bude mít dopady na životní prostředí. Když jde o například o lokalitu, kde je chráněná akumulace vod, nebo chráněné území, pak se poplatek násobí určitým koeficientem. Tento systém funguje v poslední době, zatím je těžké ho vyhodnocovat. Mohl by však zapůsobit.
Zábory jsou jedna věc, ale dalším problémem je kvalita půdy, kterou ohrožuje hlavně eroze.
Není to jen eroze, negativních vlivů je víc. Celosvětově ale platí, že ze sta procent všech typů degradace představuje zhruba 50 procent vodní eroze. U nás je jí ohroženo přes 50 procent území, dalších asi 15 procent ničí větrná eroze. Velký problém je ale také utužení půd – jak přirozeným procesem, tak hlavně těžkou mechanizací – a pak ztráta organické hmoty, okyselení a kontaminace půdy.
Víme, že předchozí režim nehospodařil s půdou dobře. Poučili jsme se z dřívějších chyb?
Velikost bloků orné půdy zůstala prakticky stejná, v tom jsme se moc nepoučili. Navíc se změnily osevní postupy. Vzhledem k tomu, že se výrazně snížily stavy hospodářských zvířat, zemědělci už tolik nepotřebují víceleté pícniny. Ty ale mají obrovský význam. Mají totiž mohutný kořenový systém, který půdu chrání. Na polích po nich zůstane hodně posklizňových zbytků, díky nimž se po zaorání v půdě vytváří víc humusu... My máme osevní postupy hodně zjednodušené. Stačí se projet krajinou – vidíte rozsáhlé plochy řepky nebo kukuřice. Zvlášť kukuřice půdu před erozí nechrání.
Takže hospodaříme hůř než komunisté?
Nechtěl bych se pouštět do srovnávání s dobou předešlou. Výsledek ale je, že půda není v dobrém stavu. O některých příčinách jsme se zmínili výše. Problém je také v tom, že ti, kdo na půdě hospodaří, ji většinou nevlastní a mají ji pronajatou. Péče o ni pak není prvořadá.
Bylo by správné regulovat, co se kde smí pěstovat?
To lze těžko, je to záležitost trhu. V rámci připravované protierozní vyhlášky je ale možné říci, že na erozí ohrožených pozemcích se bude více hlídat, zda je zemědělci neosévají například kukuřicí bez technologií, které ochrání půdu, a zda smývání půdy nepřekračuje limit.
Bude to stačit?
Na některých lokalitách ohrožených erozí podle nás jen tato agrotechnická a organizační opatření nepomohou. Proto jsme do návrhu vyhlášky „protlačili“ i technická opatření – na mysli mám například rozdělení svahu nějakou mezí, průlehy nebo různými hrázkami, které zbrzdí odtok vody. Snahou je, aby voda vsakovala do půdy, ne aby půdu splachovala a působila tak další problémy.
Jak by podle vás měla vypadat ideální krajina? Chtěl byste se vrátit třeba o sto let zpět?
Tak daleko se vrátit nemůžeme, protože průměrná velikost pozemku, na kterém se tehdy hospodařilo, nebyla ani hektar, kdežto teď je to 20 hektarů. Zejména v poválečném období jsme ale v české zemědělské krajině ztratili hodně rozptýlené krajinné zeleně. Zatímco dříve jí bylo kolem 2,5 procenta, teď je to jen 0,5 až 0,7 procenta. Prvky protierozní ochrany se snažíme prosazovat i proto, že mnohé mohou sloužit rovněž jako místa pro krajinnou zeleň. Nejenže by se tak minimalizovala eroze, ale krajina by pak byla hezčí také na pohled.
Které části Olomouckého kraje jsou erozí ohroženy nejvíce?
V současnosti jsou to ty úrodnější. Více svažitých pozemků je sice na Šumpersku a Jesenicku, ale tam se v 90. letech díky dotační politice většina těchto ploch zatravnila. A tráva chrání půdu dobře.
Platí vůbec ještě sousloví o úrodné Hané?
Samozřejmě jsou tady pořád úrodnější půdy, protože tu končí černozemě a jsou tu také hnědozemě. Je ale fakt, že na erozí poškozených částech svahů úrodnost půdy klesá. Je v ní méně živin, takže aby zemědělci dosáhli patřičného výnosu, musí použít vyšší dávku minerálních hnojiv. Bonita půdy přitom na řadě lokalit padá do nižší kategorie. Na pěti katastrech na jižní Moravě nyní zjišťujeme rozdíl mezi stavem před rokem 1990 a současností. Chceme zemědělcům předložit tvrdá čísla, o jakou produkci se snižováním bonity půdy přicházejí. To by je mohlo přimět ke změně způsobu hospodaření.
Jak dlouho vůbec trvá, než vznikne kvalitní půda?
Záleží na tom kde. Obecně lze ale říct, že centimetrová vrstva se tvoří až stovky let. Větší déšť ji přitom může spláchnout během několika minut.
Co předpovídají nejčernější scénáře – jak dlouho nám pole ještě vydrží?
Když už na nich hospodaříme tisíce let, musejí přinášet úrodu i v budoucnu. Erozi nezastavíme zcela, jde o to, minimalizovat ji na únosnou mez. Musíme něco dělat hned. Opatření jsou k dispozici, jenom je začít používat. Když se k půdě budeme chovat špatně, ztratíme cenný přírodní zdroj. Výstižnější výrok, než použil americký prezident Franklin D. Roosevelt, teď nenajdu: Národ, který ničí půdu, ničí sebe.
