Jak jde politika a práce pedagoga dohromady?
Já vlastně teď pendluji mezi Fakultou tělesné kultury a radnicí. Na radnici mám post neuvolněného radního, což znamená, že mám své vlastní zaměstnání na plný úvazek, a když je potřeba, což vychází asi jednou týdně, jsem na radnici. Radnice musí pak fakultě refundovat náklady, které na mě fakulta má. Platí vlastně fakultě moji ušlou mzdu. Z tohoto pohledu se to dá zvládnout, samozřejmě to je ale časově velice náročné. Teď před volbami, kde kandiduji na primátora, je to z fyzického a psychického hlediska horší, přece jen, jsme jen lidé.
Jak vypadá váš běžný den, teď před volbami?
Ráno jsem pracoval na fakultě, teď mám s vámi rozhovor (12:00, pozn. red.), pak se vracím zase na fakultu, pokračuji Krajským výborem a večer mě pak čeká ještě setkání volebního štábu. Domů se vrátím, když vše půjde hladce, v osm večer.
V politice jste od roku 2009, v době, kdy vznikla strana TOP 09. Je něco, co vás na politice překvapilo, ať už negativně, či pozitivně?
Člověk z povzdálí vnímal primátora, jeho náměstky a obecně politiky jako někoho strašně důležitého, ale není tomu tak. Když jsem se s nimi později seznámil, začal s nimi spolupracovat, tak jsem zjistil, že i politici jsou také jen lidé. Je to také zaměstnání, jako každé jiné, jen se možná liší tím, že vám lidé mnohem častěji nadávají, a ať už uděláte rozhodnutí jakékoli, tak vždy to bude v nějakých očích špatné rozhodnutí. Co mě mrzí, je fakt, že hodně lidí v dnešní době není schopno tolerovat něčí názor. Já vždy tvrdím, že cíl můžeme mít stejný, ale vedou k němu různé cesty. Otázka je, která z těch cest je správná. Podle mého totiž jediná správná cesta neexistuje, je jich více. Proto by měli lidé být schopni tolerovat názory jiných.
Proč jste v roce 2009 do politiky vlastně šel?
Řekněme, že to bylo v době, kdy mi chybělo vnitřní naplnění. Pracoval jsem v té době už několik let na Fakultě tělesné kultury, ale cítil jsem potřebu se angažovat i v regionální sféře. Dříve jsem byl i zastupitelem v malé obci Výšovice, odkud pocházím, ale chtěl jsem ovlivňovat věci, mít více informací, ale hlavně – chtěl jsem mít možnost do věcí mluvit. Nechtěl jsem být tím, kdo sedí v hospodě a jen nadává. V dnešní době částečně onu hospodu suplují sociální sítě, kde lidé nadávají, ale málokdy nacházejí konstruktivní řešení. Proto jsem vstoupil do politiky.
Co bylo vaším hlavním cílem?
Určitě zapojit více lidí do politiky, aby dostávali informace, které jim náleží, a aby se začali zajímat.
Věnujete se nějakému sportu?
Vezmu to zeširoka. Jako malé dítě jsem byl obézní a mám dojem, že jsem měl i trojku z tělocviku. Pak jsem se dostal na Střední zemědělskou školu ve Vyškově, protože pocházím ze zemědělské rodiny, a tam mě velmi ovlivnil tělocvikář, který opravdu dokázal motivovat, dokonce i mě. I díky němu po střední škole šlo pár kluků na Fakultu tělesné kultury, a já byl mezi nimi. Chtěl jsem se stát učitelem tělocviku.
A co tedy vy a sport v těchto dnech? Vidím, že jste přijel na kole…
Mým heslem je, že cyklistika není jen sport, ale i transport. Kolo v drtivé většině času používám jako způsob dopravy po městě. Jednou týdně chodím hrát volejbal, což je dlouhodobá záležitost, udržujeme tuto tradici s kamarády už přes deset let. Ve zbytku času si rád zaplavu nebo vyběhnu do některého z olomouckých parků, ale je pravda, že času je opravdu málo, takže se dá říci, že sport v současné době zanedbávám.
Vaší iniciativou v roce 2010 bylo motivovat Olomoučany ke zdravějšímu životnímu stylu. Povedlo se?
Ano, iniciovali jsme zvýšený tok peněz do sportovních klubů, to je jedna ze zásadních věcí, která se nám podařila. Poté jsme také přispěli k tomu, aby se v Olomouci vybudovalo několik nových dětských hřišť a sportovišť u škol. Teď to neumím spočítat, ale budou to desítky milionů, které jsme investovali na rozvoj právě těchto sportovních a volnočasových objektů.
Před lety jste řekl, že Olomouc má velký kulturní a historický potenciál, který ale není zcela využit. Jak jste to myslel?
Jde o to, že Olomouc má druhou největší památkovou rezervaci, hned po Praze. Příklad vidím hned na univerzitě. Když do Olomouce přijedou profesoři ze zahraničí, tak všichni jsou z města naprosto překvapeni, co vše tady máme. Mnoho turistů, když navštíví Českou republiku, zajedou do Prahy, Karlových Varů a Českého Krumlova, a tím to pro ně končí. Olomouci se podle mého názoru do této chvíle nedaří přilákat více turistů, v propagaci města jsou ještě mezery. Pokud jde o kulturu, tak město dává sto milionů ročně na provoz divadla, asi čtyřicet milionů na filharmonii, přičemž patří ke špičkovým v republice. Otázkou zůstává, jak přilákat do Moravského divadla více lidí, protože návštěvnost by podle mého názoru mohla být větší.
Jak se díváte na projekt Olomouckého hradu?
Je nám vyčítáno, že jsme kulturní barbaři, ale uvědomme si, že projekt měl stát asi sto dvacet milionů korun, přičemž skoro polovina měla jít z městských peněz. Sice se uvádí, že dotace by mohly pokrýt až 85 % uznatelných nákladů a i celková částka by měla při veřejné soutěži jít dolů, ale pokud se na to podíváme blíže, tak těch neuznatelných nákladů je tam také velké množství, tak jsme na padesáti milionech. Já si umím představit, že bychom v následujícím volebním období redukovaný projekt zrealizovali, ale za patnáct, dvacet milionů.
V čem Olomouc vede nad jinými českými městy?
Řekl bych, že je to ta kompaktnost. Na kole se dostanete z jednoho konce na druhý během chvilky. Olomouc je město, která má co nabídnout, ale zároveň to není žádné velkoměsto. A to je mi osobně velmi sympatické. Stačí zde pár let žít a opravdu pak máte pocit, že potkáváte všude známé tváře.
