Nedostatek sester, nejasná pravidla kdo a co hradí, nerovnost v systému zdravotní péče; tak to jsou základní problémy dnešního zdravotnictví a zejména neziskových organizací, které poskytují zdravotní péči v pobytových sociálních službách. Bez nich by přitom stát nemohl dostat těm nejzákladnějším závazkům, které má vůči občanům. Řešení přitom existuje, ale vypadá to, že na vládní úrovni zatím chybí vůle cokoliv zásadně měnit.
Nedostatek zdravotních sester je samozřejmě velkým problémem všude. „Situace v neziskových organizacích je však mnohem horší než v nemocnicích i příspěvkových organizacích. Nemohou-li své sestry udržet státem, kraji či městy vlastněné nemocnice, jak to mají dokázat charity, diakonie a jiné charitativní subjekty,“ ptá se velmi oprávněně ředitel Charity v Hlučíně Lukáš Volný.
Často se podle něj hovoří o zájmech pacientů a všichni se těmito proklamacemi zaštiťují. Ale v praxi vítězí spíše zájmy zdravotních pojišťoven. Jak jinak vysvětlit, že všemožné regulace způsobují např. v oboru 913 (jedná se třeba o zdravotní péči v domovech pro seniory či v domovech se zvláštním režimem) situace, kdy péče, která byla skutečně vykonána, je pojišťovnami uhrazena jen částečně. Nebo se vymýšlejí pravidla tak, aby nemusela být uhrazena vůbec. Vzorce, jimiž se vypočítávají konečné úhrady za péči, jsou spíše absurdním nástrojem, který jen velmi špatně zakrývá umělé regulační mechanismy.
„Vezměme si, že máte v domově pro seniory zdravotní sestru, která skutečně vykonává práci zdravotní sestry. Klient, pacient, má péči této sestry hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Ale vy jako zaměstnavatel oné sestry dostanete od správce tohoto pojištění, tedy pojišťovny, třeba jen dvě třetiny toho, co potřebujete na její mzdu. A protože jsme v neziskovém sektoru, bavíme se o částkách, které jsou hluboko, i tisíce korun, pod úrovní mezd sester v nemocnicích či příspěvkových organizacích. Přitom nemáte díky celé řadě dalších vnějších omezení možnost získat na mzdu své sestry jiné prostředky,“ popisuje Lukáš Volný.
Dalším konkrétním příkladem je i problematika aplikace inzulínu inzulínovým perem. Zdravotní pojišťovna odmítala tento úkon proplácet a takovouto péči poskytovatelům „škrtala“ s tím, že je-li aplikace provedena perem, může ji vykonat pečovatel. Ale na druhé straně to je v přímém rozporu se stanoviskem Ministerstva zdravotnictví ČR, které říká, že se jedná o zdravotnický úkon, který může provést pouze zdravotnický pracovník. Ale jeho práci Vám pojišťovna odmítne zaplatit. Pak se zbytečně zatěžuje celý systém, a to nejen ten zdravotnický, protože někteří poskytovatelé se již začali bránit soudní cestou. Obdobný problém je podávání léků nesoběstačným klientům.
Jak z toho ven? Řešení existuje. „Nejprve jasně určit roli Ministerstva zdravotnictví, které bude jednoduše, stručně a spravedlivě definovat, jak to s tím kterým úkonem je a bude. Při nejbližší příležitosti pak sáhnout k legislativním úpravám. Zejména se jedná o tzv. úhradovou vyhlášku. A zároveň je potřeba, aby se dotčená ministerstva, tedy zdravotnictví a práce a sociálních věcí mezi sebou dohodla a jasně deklarovala, kdo má jaké úkoly, kompetence a kdo vlastně co hradí. Důležité zkrátka je, aby se mezi obory péče narovnaly podmínky, které jsou dnes nastaveny spíše podle tlaků různých zájmových skupin.“ zdůraznil Lukáš Volný.
„Dalším krokem k celkovému ozdravení zdravotnictví je citlivá, a slovo ‚citlivá‘ zdůrazňuji, spoluúčast pacientů. Její zrušení bylo jasným populistickým krokem, ničím jiným. Přitom postačilo, aby se poplatky u lékařů a jejich dopady racionálně vyhodnotily a lépe nasměrovaly do systému,“ uzavřel Lukáš Volný. A možná i v tomto oboru je potřeba opustit iluzi trvalého růstu ve smyslu stálého navyšování tržeb pojišťoven, stálého navyšování spotřeby i ne zcela potřebných věcí.
Marcela Masná
Krajská manažerka TOP 09 Moravskoslezský kraj
