Oslava dne vítězství, vzpomínka na boj proti totalitě
V minulých dnech jsme si připomenuli 68. výročí ukončení druhé světové války v Evropě. V televizi jsme mohli zhlédnout několik válečných filmů i projevy představitelů státu. Někteří položili kytičky a věnce k hrobům padlých ve druhé světové válce, jiní jenom zavzpomínali.
Dovolte tedy, abych i já tímto způsobem zavzpomínal. Třeba na 60 milionů obětí této války, na miliony umučených židů v německých koncentračních táborech a vězeních i na statisíce vězněných a umučených v sovětských gulazích. V obou těchto otřesných zařízeních skončila řada československých civilních občanů a vojáků. V těch německých zahynuli například oba dva velitelé Slovenského národního povstání gen. Viest a gen. Golián či protektorátní premiér gen. Eliáš, v tom sovětském pak třeba bolševiky v květnu 1945 z Prahy odvlečen jeden ze zakladatelů čs. domácího odboje gen. Vojcechovský, což je ještě tragičtější, protože se jednalo o tehdejšího „spojence“.
Můžeme konstatovat, že hrdinství československých vojáku a odbojářů, kteří sice v nevelkém počtu, ale o to statečněji bojovali po boku svých spojenců na obou evropských frontách, v severní Africe a na blízkém východě i v domácím odboji nebylo marné a zůstane nezapomenuto.
Pokud chceme být konkrétní, musíme vzpomenout československé letce, zejména pak stíhače, kteří na jaře 1940 velmi úspěšně bojovali pod velením gen. Vicherka v bitvě o Francii. Mezi vůbec nejúspěšnějšími spojeneckými stíhacími piloty pak byli kpt. Vašátko a por. Peřina, létající u francouzské GC I/5. Určitě můžeme vzpomenout i příslušníky 1. a 2. čs. pěšího pluku, kteří pod velením plk. Kratochvíla a plk. Satorie v červnu 1940 srdnatě vzdorovali německému wehrmachtu v okolí Paříže. Nelze zapomenout na naše stíhače v dnes již legendární bitvě o Británii na podzim 1940, kde pod velením gen. Janouška, v rámci RAF, dosáhli skvělých výsledků. Zde se vůbec nejúspěšnějším spojeneckým stihačem stal čet. František. Bylo by dále hanbou zapomenout na příslušníky 11. čs. pěšího praporu, kteří v pekle africké pouště v čele s pplk. Klapálkem bránili úspěšně v roce 1941 libyjský Tobruk proti němcům a italům.
Určitě nemůžeme zapomenout ani na naše jednotky v Sovětském svazu. Boje u Sokolova a Charkova a zejména pak taktický úspěch v bitvě o Kyjev v roce 1943, kdy malý obrněný oddíl 1. čs. brigády pod velením por. Buršíka, ppor. Sochora a ppor. Tesaříka osvobodil centrum města dříve než Rudá armáda. Je nutné zmínit i strašlivé ztráty a zároveň obrovské hrdinství vojáků 1. čs. armádního sboru na Dukle v roce 1944, kdy byli většinou nezkušeni a nedostatečně vycvičeni vojáci s nedostatkem v boji zkušených důstojníku, pod velením gen. Svobody hnány z rozkazu mar. Koněva na válečná jatka proti výhodně zakopanému nepříteli. Rovněž bojová činnost 1. čs. obrněné brigády v čele s gen. Liškou u francouzského Dunkerque v období 1944 – 1945, či účast 2. čs. paradesantní brigády a 1. čs. leteckého pluku, pod velením plk. Přikryla a škpt. Fajtla v bojích Slovenského národního povstání na podzim 1944 stojí, jistě za připomenutí.
Nelze zapomenout ani na domácí odboj, zejména na odbojovou organizaci Obrana národa. Legendární se stali pplk. Balabán, pplk. Mašín a škpt. Morávek, známí též jako Tři králové. Rovněž atentát na říšského protektora gen. SS Heydricha v roce 1942, který v protektorátu uskutečnili s podporou domácího odboje výsadkáři s Velké Británie rtm. Kubiš a rtm. Gabčik patří mezi nejvýznačnější počiny čs. armády. K tragickým stránkám pak určitě patří zbytečná smrt jednoho z velitelů Obrany národa gen. Luži, kterého snad omylem zastřelili čeští četníci, vypálení Lidic a Ležáků a smrt stovek a stovek dalších odbojářů. Musíme zde zmínit i partyzánské hnutí, zejména v posledním roce války. Za vrchol domácího odboje pak můžeme považovat Pražské povstání v květnu 1945, kdy Pražané, v čele s gen. Kutlvašrem, podporováni jednotkami vládního vojska a oddíly čs. policie a čs. četnictva donutily silnou německou posádku v Praze ke kapitulaci již 8. května 1945, tedy ještě před příchodem Rudé armády.
Musíme poděkovat jednotkám našich spojenců, kteří pomáhali osvobodit Československo. Lví podíl zde měli jednotky Rudé armády, konkrétně 1. 2. a 4. ukrajinského frontu, v jejímž čele stáli mar. Koněv, mar. Malinovskij a gen. Jeremenko. Nemůžeme pominout, tak jak se to v minulosti desítky let dělo účast 3. U. S. armády s gen. Pattonem jr. v čele, či 1. a 4. rumunské armády, na které se zapomíná dodnes. Pro úplnost dodejme, že se osvobozování Československa zúčastnila i 2. polská armáda a jednotky belgické či francouzské.
V souvislosti s aktuální politickou a společenskou situací v Česku i jinde v Evropě, kdy se k moci opět derou totalitní a nedemokratické ideologie, kdy do čela Ústavu pro studium totalitních režimů se dostávají pod protekcí ČSSD bývalí komunisté, je nutné znovu a znovu připomínat, že to byl v roce 1939 německý národní socialismus, u nás často nepřesně zkracován na nacismus, italský fašismus a sovětský komunismus, kdo tuto tragickou válku v Evropě rozpoutal. Je tedy povinnost všech demokratických sil usilovat o to, aby se totalitní ideologie, ať už zleva, nebo zprava nedostaly znovu nikdy k moci, protože historie ukazuje, že jim nelze důvěřovat.
Tomáš Velička
předseda MO TOP 09 v Bílovci
člen rady města a zastupitel
