Prázdniny jsou pryč a opět se začínají probírat témata spojená se vzděláváním.
Velmi diskutovanou otázkou je zavedení tzv. inkluze od 1. 9. 2016, za vhodnější považuji termín společné vzdělávání, které danou problematiku vystihuje lépe. Je to novinka? Ano i ne. Společné vzdělávání dávno funguje (novelou zákona od 1. 1. 2005), dětí s různým typem postižení či znevýhodnění je v běžných školách hodně platí totiž tzv. spádovost (přednostní přijetí v běžné spádové škole), ředitel si nemůže vybírat, koho přijme a koho ne, pro to jsou stanoveny jasné podmínky. Rozhodující role před 1. 9. 2016 i po něm zůstává zákonnému zástupci, on vybírá školu a on musí případně udělit souhlas se vzděláváním ve speciální škole. Pokud škola i ŠPZ (školské poradenské zařízení) vydaly doporučení ke vzdělávání v praktické či speciální škole, rozhodnutí bylo na zákonném zástupci. Tak tomu bude i teď, jen bude potřeba více papírů (administrativa, ta bohužel opět narůstá). Důležité je, že se neruší speciální školy a ještě důležitější je, aby tomu tak zůstalo! Některá postižení se dají integrovat velmi špatně nebo vůbec (např. těžké poruchy chování, těžké formy PAS). Naopak např. zdravotní postižení se s pomocí asistenta integrují poměrně dobře (pokud není více vad). Právo na kvalitní vzdělání dle svých možností mají všechny děti.
Téma společného vzdělávání se hodně smrsklo na žáky s lehkým mentálním postižením, i tito žáci již v běžných školách jsou a ve své většině s pomocí IVP (individuální vzdělávací plán) a učitele fungují. Nemohu souhlasit s příměrem o pomalém vozidle, který použil Miloš Zeman. I v běžné škole může žák s LMP zažít úspěch, aniž by brzdil kolonu. Škola není jen o předávání poznatků (tato úloha se bude čím dál více měnit).
Na společné vzdělávání je slíbeno více prostředků, což je jistě dobře, a školy nebudou muset doplácet např. na asistenty pedagoga. Na druhou stranu již školy nedostanou zvýšený normativ na žáky s lehkými poruchami (dys, ADHD), kteří však také vyžadují zvýšenou pozornost. Pro učitele to znamená více času na přípravu. Kraje ani poradny příliš nevědí, jak to vlastně od září bude fungovat. Počkejme si tedy, zda změna financování společného vzdělávání bude opravdu pozitivní.
Společné vzdělávání není na škodu, chceme-li soudržnou společnost, musíme omezit předčasnou segregaci. Nejedná se jen o žáky s handicapem, ale i žáky nadané, kterým by se měla dostat větší podpora než dosud.
Nejsem příznivcem nadbytku osmiletých gymnázií, která nerespektují Gaussovu křivku nadaných dětí v populaci (cca 5 %), mnohde se stává, že se na ně dostává 12, 13 nebo i více % žáků v ročníku a to je špatně, zákonitě se tak snižuje jejich úroveň a oslabeny jsou i základní školy. Nehraju si přitom na pokrytce, i já budu pravděpodobně chtít, aby mé děti zkusily přijímací zkoušky na gymnázium, ale ať se tam dostanou, jen když budou opravdu dobré. Živit se řemeslem také není špatné.
V západních zemích jde do vzdělávání kolem 5 % HDP, u nás jsou to sotva procenta 3. Každá vláda mluví o vzdělávání jako o prioritě, ale každá by mohla udělat o mnoho víc. Čím to je? Je ve společnosti opravdová poptávka po kvalitním vzdělání? Uspěla by politická strana, která by měla jako svůj hlavní cíl zlepšit vzdělávací systém? Nebo je to tak, že vzdělávacím systémem (na různé úrovni) prošel každý, každému systém něco dal, každý mu rozumí, a proto vzdělávání stále není tou prioritou, jakou si zaslouží?
Učitelé jsou jedni z nejhůře placených vysokoškoláků, což nezmění, ani poněkud nekoncepční aktuální přidání. Chceme, aby naše děti učili ti nejlepší, pak je adekvátně ohodnoťme a samozřejmě na ně zvyšme nároky, ne každý se hodí na učitele.
Přál bych si, aby bylo vzdělávání ušetřeno experimentů a bylo opravdovou prioritou.
Mgr. Michal Loukota, ředitel školy
