Před pár dny obletěla sociální sítě radostná zpráva. Studie proveditelnosti, kterou si zadalo ministerstvo dopravy na trať Praha - Liberec. Liberečané a Liberečanky, volejte sláva a tři dny se radujte! Budeme moci jezdit do centra hlavního města vlakem a možná dokonce po elektrifikované trati!
Celá tahle úžasná zpráva má dvě podstatné vady. Ona slavná studie proveditelnosti byla už osmnáctá v řadě na trať Praha - Liberec. A ta druhá vada je, že stavět se nezačne dříve než kolem roku 2050. Priority ve stavbě nových tratí jsou zkrátka jiné a rozpočet není neomezený.
Přestože důstojnému vlakovému spojení pátého největšího města republiky nejsme o nic blíž než před osmnácti studiemi proveditelnosti, nebrání to některým odpovědným politikům tento dokument oslavovat jako velkou událost. Je jistě hezké, že mají radost, ale nebyli snad zvoleni do svých funkcí proto aby řešili především aktuální problémy našeho kraje?
Pokud se vlaku do Prahy dočkáme nejdříve za 30 let a to je vzhledem k tomu, že jsme v ČR možná ještě optimistický odhad, nestálo by za to bojovat za jiná dopravní řešení? Například zkapacitnění dálnice D10, která už dnes nestačí intenzitě dopravy a zároveň na zrychlení stavby R35 z Turnova na Hradec Králové, která by také jistě přinesla určitý druh úlevy.
Smutnou třešinkou na dopravním dortu, který se v Liberci jí, je rekonstrukce tramvajové trati z Liberce do Jablonce. Její druhá etapa začala v létě 2022 a hotovo mělo být v červnu loňského roku. Jenže stále není a termín zprovoznění byl několikrát posunut a aktuálně se nacházíme v dubnu letošního roku.
Tak jsem zvědavý, jestli se to povede a kolik politiků z kraje a obou měst přijde přestřihnut pásku a říct nám, že se vlastně máme radovat, protože tramvaj přece jezdí.
O tom, kdo má za celý ten projekt odpovědnost se příliš mluvit nebude a pojede se dál močálem temným podél bílých skal.
Jediné, čím se my, kteří tramvajovou trať číslo 11 pravidelně využíváme, můžeme utěšovat, je že jednou snad jezdit bude.
