Inspiraci pro svoji úvahu jsem našel v jednoduché statistice týkající se počtu vysokých škol ve dvou státech Evropy. V současné době je v České republice 25 veřejných univerzit a dvě státní vysoké školy zřízené zákonem a větší počet soukromých vysokých škol zčásti rovněž univerzitního typu. V Holandsku (18 mil. obyvatel) je 14 klasických univerzit srovnatelných s typem našich vysokých škol a počet obyvatel Holandska je téměř dvojnásobný. V ratingu kvality je několik holandských škol v první stovce, ale první česká univerzita (UK) se objevuje až v závěru páté stovky žebříčku. Zde si je kdokoliv s průměrným intelektem schopen vytvořit jednoduché závěry.
Dále zmíním počet základních škol v ČR - je jich přibližně 4300 a výrazný podíl tvoří malotřídní školy, které jsou zřizovány i v obcích s velmi malým počtem obyvatel. Školy zřizované obcemi do 500 obyvatel deklarují výdaje na žáka v průměru 28 tisíc Kč a zřizovatelé ve velkých obcích nad 10 tis. obyvatel přispívají na provoz škol o 18 tisíc Kč méně! V malých obcích navíc žádný ze zřizovatelů škol v podstatě vůbec nerozumí školství. Abnormální počet zřizovatelů ZŠ v ČR prostě nedává žádný smysl. A právě v této souvislosti Česká republika ve srovnání s vyspělými zeměmi trpí jedněmi z nejvyšších rozdílů ve výsledcích a kvalitě výuky ve školách v různých regionech.
A ze školství bych mohl odbočit v podstatě do všech dalších oblastí, které ovlivňují kvalitu našich životů. Nesmyslně vysoký počet krajských úřadů v České republice, s tím související i počet obcí, které mají svůj obecní úřad. Pro srovnání - průměrný počet obyvatel na jednu obec v Česku dosahuje přibližně k 1500 obyvatelům. Průměrný počet obyvatel na jednu obec dosahuje v Evropské unii 24,5 tisíce. U velkých obcí se výdaje na platy pohybují v rozmezí do 10% na celkových výdajích. U malých je to až do 50 %, ale najdeme i takové, kde to je 70 %!! Zmínit je nutné i vysoké náklady na provoz obecního úřadu. Řešit počet obcí v České republice cestou slučování malých obcí navrhuje také Národní ekonomická rada vlády.
Další oblastí je zdravotnictví – počet lůžek akutní péče, počet nemocnic s urgentním příjmem, … dále neustále opakovaná mantra s nedostatkem lékařů – naopak, počet lékařů je srovnatelný nebo vyšší ve srovnání s ostatními zeměmi EU.
Lze odbočit i k ekonomice – obrovská energetická náročnost české ekonomiky ve srovnání s ostatními státy EU, nízká přidaná hodnota naší produkce, téměř magická nízká nezaměstnanost, …
Základním závěrem a konstatováním je, že neustálé navyšování financí jednotlivých kapitol státního rozpočtu ty skutečné problémy v žádném případě nevyřeší.
V této republice se na více než deset let, především za vlády sociální demokracie a sekty ANO s jejím autoritářským vůdcem a mesiášem s absencí jakékoliv schopnosti cokoliv racionálně řešit, zastavil čas. Bohužel ani současná vláda nenašla dostatek odvahy ještě důrazněji tyto problémy řešit, ale snahu ji v žádném případě nelze upřít. Je nutné konečně zlomit ten téměř fatální trend nárokovosti všeho, co je spojeno s naším životem i vzděláním. K tomu nás předchozí vlády důsledně vychovávaly. Budu šťasten, když v tomto státě bude stále více lidí, kteří pochopí, že každá vláda musí dělat to nejlepší pro budoucnost naší země a ne pouze pro blahobyt a spotřebu každého z nás. Pokud najdeme odvahu vyřešit nejen výše popsané problémy, tak tahle země z toho bude ve výsledku profitovat i přesto, že tento přístup budí zdání politické sebevraždy. Za svůj osobní blahobyt si odpovídá každý z nás dle svých schopností a svého vzdělání.
Mgr. et Mgr. Jiří Vondráček
