Mám na to nárok

Stále častěji se probouzím a usínám s myšlenkou, proč v této společnosti nabývá až neuvěřitelného sebevědomí myšlenka, že mám právo a nárok v podstatě na vše a sám osobně nic nemusím a nikdo mě nemůže k ničemu nutit a za nic sankcionovat. Stále více lidí v tomto státě nabývá dojmu, že mají na něco nárok. Mám nárok na stejnou životní úroveň jakou má většina lidí (zde podotýkám, že to už jsme tady my starší zažili), skvělé pracovní podmínky s atraktivní mzdou, bezplatné zdravotní ošetření bez jakýkoliv limitů, nárok na studium na střední škole, nárok na důchod bez jakýchkoliv finančních hranic a limitů, nárok na levnější hypotéku a levné bydlení, … rozvíjet dále tuto nárokovou mentalitu nemá dále smysl - seznam podobných nároků by byl možná desetinásobně delší, než tento článek.

Bují v nás „schopnost“ neustále svádět své vlastní problémy na druhé spojená s téměř nulovou sebereflexí a absolutní neschopností začít si své problémy řešit především sám. Nároková mentalita zbavuje každého člověka jeho vlastní odpovědnosti za cokoliv v jeho žití. Za kvalitu mého života a mé neúspěchy může přece stát, nyní často zosobněn samotným premiérem. Navíc drtivé procento odpovědí téměř ve všech diskuzích pod podobnými články jsou jenom vulgární nadávky na ty, kteří jsou „příčinou“ podělaných životů diskutujících.

Nejen naše zdravotnictví by mělo začít řešit vedle závislosti na internetu a sociálních sítích i závislost na naprosto iracionálních a vylhaných socialistických jistotách. Princip v podstatě každého populisty je vyrobit jakési stádo pitomců žijících ve virtuální realitě a to se cíleně děje i v naší společnosti.  

Žádný nárok na cokoliv levnějšího prostě není. Během Covidu ale došlo k jakémusi mentálnímu zlomu, kdy se stále významná část společnosti dožaduje kompenzací za jakýkoli šok snižující jejich životní úroveň. A počínaje našimi populisty a bohužel, v mnoha případech konče stávající vládou na to politici přistoupili. Nejen současná  politika stojí primárně na finanční obsluze nejrůznějších voličských skupin a nemá jasně definovanou dlouhodobou vizi.

To si ale jednoduše nemůžeme dovolit, jak ukázal bezprecedentní nárůst zadlužení během Covidu. A především toto není úloha státu. Stát má nastavovat férová a efektivní pravidla hry a pomáhat těm nejslabším v naší společnosti. 

V souvislosti s uvedeným zamyšlením konstatuji v závěru, že už nejde u českého populisty o boj za svobodu slova, nýbrž o boj za možnost manipulovat veřejné mínění, nepokrytě lhát a rozdělovat tuto společnost a podporovat nepřátelskou propagandu. Dezinformační zdroje cíleně zneužívají nepochopení pojmu svobody slova a posouvají ho k domnělému právu na lež, manipulaci a diskreditaci. Nejen naše společnost zbytečně trpí ve prospěch těch, kdo této slabosti chtějí využít -  ve prospěch účelových dezinformátorů, populistů, proruských webů, ruských trolích farem,… ale bohužel i mnohých z nás.

Na závěr si půjčím citát jedné významné osobnosti: Molochu, Státe, Tyrane: to jediné, co chceme, je právě to, aby ses o nás laskavě přestal starat, my to zvládneme sami.