Nedávno proběhly volby do Evropského parlamentu, a proto se chci zamyslet nad tím, co nám stávající členství přináší nebo co nám naopak bere. Nebudu se vracet do historie a připomínat, že první, kdo přišel s podobnou myšlenkou, byl už český král Jiří z Poděbrad v 15. století. Chci se zaměřit na nálady, které jsou v dnešní společnosti projevující se nízkou účastí ve volbách. Proč mám volit někoho do 600 km vzdáleného Štrasburku, kde se navíc nemluví česky, nevlaje tam pouze česká vlajka atd. Nicméně je důležité si říct také to, že zde existuje možnost volného pohybu osob za vzděláním, prací, cestováním, poznáváním. To s sebou přináší potřebu domlouvat podmínky, za jakých se výhody pro obyvatele EU budou uskutečňovat. Třeba stejné podmínky rovného trhu pro výrobce ze všech členských států, aby jejich výrobky splňovaly normy ostatních členských států a tím pádem je mohli všude prodávat. Od toho slouží parlament, kde mají své zástupce všechny členské státy. Je naivní si myslet, že Česká republika bude mít stejně početné zastoupení jako např. 8x větší Německo. Tento systém by byl nespravedlivý. A to přece nechceme.
Jak říkal Karel Schwarzenberg, demokracie je nejlepší z nejhorších způsobů řízení. Může se to zdát těžkopádné, složité, pomalé a neefektivní. Navíc to může vyvolávat pocit nestability a nejistoty. Proto někteří chtějí jasné řízení a někoho, kdo přesně a jasně řekne co je a co není správné. Že už jste to možná někde slyšeli? Ano správně, řekl to Adolf Hitler. A taky víme, jak to dopadlo. V těchto dobách tento směr opět začíná nabírat na síle. Bohužel. Vidíme to v Putinovi, Orbánovi, Babišovi, Ficovi. Jsou to lidé, které drží u moci strach a neschopnost tolerance jejich voličů. Zmiňoval jsem Roberta Fica, který staví svou politiku na hraní na obě strany. Na jednu stranu velice ochotně pobírá dotace z EU na rozvoj Slovenska, na druhou stranu ji kritizuje a odmítá a tvrdí, že máme jít Rusku na ruku. A to nemluvím o jeho chování vůči bývalé prezidentce Slovenska paní Čaputové, kdy ji nevybíravě nazval americkou k****u. Toto jeho chování se mu krutě vymstilo ve formě atentátu na jeho osobu. Neříkám, že atentát je správný. Ale, kdo seje vítr, sklízí bouři. A co nastalo pak? Zákon o omezení shromažďovacího práva. Co přijde pak, zmocňovací zákon, sloučení funkcí prezidenta a premiéra? Jestli ono to také nebylo stejné ve Třetí říši.
Zpátky k parlamentu, kde se to pořád jen dohaduje. Tak si říkám, jaká klika, že se po sobě nestřílí, nevyhazuje z okna. Vlastně se jen dohadujeme a hledáme společnou cestu. Já osobně mám kliku, že pracuji ve firmě, kde jsme se několikrát hádali, když jsme hledali řešení úkolu nebo problému. Ale po práci jsme neměli problém zajít spolu na pivo.
Pokud tedy nenajdeme sami v sobě ochotu používat mozek a srdce, spolupracovat, přijmout odpovědnost za sebe i za druhé, pak asi přijde někdo, kdo to udělá za nás. Navíc podle mého názoru je jedna z forem odpovědností chodit k volbám.
