Dobře koncipovaný pracovní pohovor především ve firmách s vysokou přidanou hodnotou se stává problémem pro současné absolventy středních technických škol a univerzit. Položit před ně bílý papír s pobídkou cosi na něm vytvořit, nebo špičkový výrobek firmy s výzvou k základnímu popisu jeho složení a funkce, případně s dotazem, jak by se dal vyrobit, je pro většinu absolventů neřešitelný oříšek. Nemyslí samostatně, nejsou schopni odpovídat na otevřené otázky, neví, jak nacházet potřebné informace k řešení zadaného problému, a často kladou nepřípustné otázky typu: „A kde bych to měl sehnat?“. Chybí jim navíc odpovědnost za vše, co vykonají, za výsledek jejich práce.
Částečně si za to můžeme sami - už v raném věku našich žáků se v českém školství odstraňují další a další prahy, ušlapávají se cestičky a odstraňuje se každé stéblo, které by mohlo přivodit žákovi i sebemenší pocity stresu po cestě radostného vzdělávání. Samostatnost, tvořivost a odpovědnost se však „vygůglovat“ nedá. Musíme být k těmto vlastnostem důsledně vedeni a zde bych rád zmínil často diskutovaný přístup k toleranci chyb, kterých se žák dopustí. Chyby lze odpouštět, ale je nutné též žákům od útlého věku připomínat, že chyba je problém – zvláště když se později v praxi objeví před strojem či zařízením s hodnotou několika desítek miliónů.
Magickým zaklínadlem je samozřejmě kvalitní praktická výuka ve středních technických školách. Inspiraci bychom mohli hledat např. u svých německých sousedů s již propracovaným systémem duálního vzdělávání, nebo ve Finsku či Litvě, kde praxe v odborném vzdělávání tvoří 60 až 70 % z celkového času vyhrazeného pro vyučování odborných předmětů, z toho 8–15 týdnů v podniku či ve školních dílnách simulujících pracovní podmínky. Špičkové firmy po celém světě si zakládají své vlastní univerzity, nebo vlastní edukační programy.
V Libereckém kraji - a jistě nejen v něm - se pořádají ve firmách dny otevřených dveří, mnohé firmy se snaží po vzájemné dohodě ve spolupráci se středními odbornými školami realizovat kratší formy praktické výuky. Zde však vidím další problém, neboť významná většina žáků chápe praxi tak, že prostě „musí“, a upřímně se přiznají, že potřebují především razítko a podpis k jejímu doložení. Její obsah je pro ně už nepříliš zajímavý. Jednorázové časově omezené projekty typu TechYes či TechUp zřejmě daný problém též nevyřeší.
Absentuje dlouhodobá koncepce technického vzdělávání v odborných školách a o ní je nutné vést odbornou diskuzi. Jako člen TOP 09 a dlouholetý ředitel základní školy přicházím s návrhy, jak tento problém řešit. Odpověď lze nalézt na našich stránkách – měla by se objevit v průběhu srpna.
Mgr. Jiří Vondráček
Více o Mgr. Vondráčkovi najdete v jeho MEDAILONKU
DALŠÍ DŮLEŽITÉ ČLÁNKY MGR. VONDRÁČKA:
