Sami asi znáte starého člověka, který neustále říká, že žádnou pomoc nepotřebuje, i když vidíte, že to tak docela není pravda. Sám jsem měl příbuznou přes 90 let, která tvrdila totéž. Možná nás jen nechtěla obtěžovat (jak to často staří lidé berou) nebo si říkala, že „na ní už nezáleží“ (taky to slýchávám) nebo se jen styděla (protože celý život byla tak soběstačná). Proto předstírají, že je vše v pořádku.
Jinými slovy, existují staří lidé, často až ve věku nad 80 let a většinou osaměle žijící, kteří si neřeknou o pomoc, i kdyby ji potřebovali. Buď jsou hrdí a nechtějí se „snížit“ k tomu, aby požádali, nebo se stydí a neumějí si říct, anebo si někdy ani neuvědomují, že jim hrozí ztráta sil, strádání, deprese a zbytečně brzká smrt. Co teď napíšu, platí i pro období bez koronaviru, teď to je jen ještě naléhavější.
Co bychom tedy měli dělat, jestliže naši vlastní rodiče se takhle odmítavě chovají? Co bychom mohli doporučit vlastním dětem, kdybychom se v příštích letech sami vydali cestou odmítání?
Při každém kontaktu se ptejte, ověřujte si situaci. Nenechte se odbýt neurčitými nebo vyhýbavými odpověďmi. Všímejte si toho, co ukazuje na problém: úbytek na váze, spánek po většinu dne, uzavření se do sebe, ztráta zájmu, nápadné zpomalení chůze, obtížné vstávání ze sedu. Dále malý zájem o vlastní vzhled, lednička prázdná nebo bez čerstvých potravin, nepořádek v domácnosti, přeplněná poštovní schránka, nahromaděné špinavé prádlo. To všechno jsou doklady o tom, že člověk ztratil zájem o svůj normální život, že ho opustily síly, které každý den postaví zdravého na nohy a přimějí ho, aby byl aktivní.
Třeba ten vzhled: starý člověk, který to „tak nějak vzdává“ se třeba nečeše, nemyje, chodí celý den v teplákách nebo dokonce v županu, i když nemusí ležet v posteli.
Jestliže si tedy všimneme některých těchto příznaků, třeba u svých vlastních rodičů, musíme s nimi hovořit. Proč sis nedošla nakoupit? Bolí tě nohy? Bojíš se, že nebudeš mít sílu na cestu zpět? Podle situace pak musíme zařídit, co je třeba. A nezapomenout, že někdy to je právě ten častější kontakt, návštěvy (dnes aspoň to telefonování – ano, když den v šest večer!). Že člověku chybí podněty či důvody k tomu, aby žil normálním způsobem, přiměřeně ke svému věku a zdravotnímu stavu.
Hlavní je mluvit s nimi. To vzkazuji hlavně lidem, kteří mají staré rodiče. O čem mluvit? To přece každý víte – o obyčejných věcech: Cos měla k obědu? Na co ses díval včera v televizi? Cos dělala celý den? Jak se má tvůj přítel XY? Kdy pojedeš do YZ? Zjišťovat, co je zaujalo, co ten den viděli, slyšeli, o čem si chtějí promluvit. A když začnou mluvit, příliš je nepřerušujte, nejde o polemiku. Jde o to, aby starý člověk mluvil a vaší povinností (!) je poslouchat. Aspoň chvilku, než se sami nadechnete, abyste udrželi rozhovor.
My starší bychom si měli zvyknout, že nám někdo pomáhá, když je to potřeba. Neodmítat pomoc. Po většinu svého života jsme se starali o tu část světa, na kterou jsme dosáhli. Nastává čas, kdy se svět musí trochu starat o nás.
Možná jsem tohle napsal neobratně, ale chápete, musíme se trošku pozorovat, jestli se nedostáváme na šikmou plochu, pokud jde o naše tělesné síly, ale i mentální, duševní, a také o naši „společenskou sílu“, chuť a schopnost udržovat sociální kontakty. Já třena začal víc komunikovat s několika známými, kterých jsem si dříve tolik nevšímal, neboť jsem měl dost kontaktů ze svého pracovního života. Nyní jsem pocítil, že bych se mohl dostat tak trochu do „sociální izolace“, že mi ubyly kontakty a osobní komunikace. Manželka a telefonování s vlastními dětmi jaksi nestačí…
Ještě chci upozornit, že ty nejdůležitější služby vám nakonec neposkytne ani ten nejštědřejší stát. Že si musí lidi vypomoci sami. Ono je to dokonce úplně převrácené. Dneska někteří lidé nejvíc spoléhají na stát. Jakou pomoc vymyslí, co nám pošle, jak nás opečuje. Jenže to nejdůležitější si musí lidi udělat sami. Stát si nevšimne, že váš starý tatínek o sebe přestal pečovat, že málo vychází ven, že nemá zájem. To musíte zpozorovat a řešit vy, jeho děti či jeho sousedé.
Lidi si mohou a mají pokud možno pomáhat sami. Teprve, když to nezmůžou, měly by přijít na pomoc všelijaké instituce. Jistě jste si toho všimli zrovna v této koronavirové době. Jestli by lidi ignorovali všechna ta omezení a nařízení, tak by se vláda mohla přetrhnout a vymyslet ty nejúžasnější opatření, a stejně jako národ prohrajeme. Tolik zdravotníků a tolik policistů nemá žádná země, kdyby se občané vykašlali na to, co vláda chce. Bez lidí, bez jejich ukázněnosti a pochopení, to prostě nejde.
V článku jsou využity i poznatky Institutu důstojného stárnutí a odborné články.
Dr. Oldřich Čepelka, TOP 09 Liberec
